Obřad skončil. Smuteční hosté povstali, aby vzdali čest památce zesnulého. Někteří pak tiše odcházeli, někteří šli ještě projevit soustrast rodině zesnulého, zvláště jeho manželce. I já jsem tak učinila, i když do poslední chvíle jsem si  nebyla jistá,  zda to vůbec zvládnu.  Ráda bych tuto drobnou, do vozíčku schoulenou ženu vzala za ruku a řekla jí něco povzbuzujícího, něco, co zmírní její bolest. Ale věděla jsem, že nenajdu žádné slovo, které by nepůsobilo trapně, a věděla jsem, že ona ani nechce žádná slova slyšet a že stejně nevnímá, co jí lidé říkají. Byla zahalená do černého šálu, zahalená do svého bolu, s láskou v srdci, která tam zůstane už navždy. Slzy mi tekly po tvářích, stiskla jsem jí ruku a lehce pohladila po tváři.

Znala jsem ji dlouho. Bylo mi asi třináct let, když se k nám do bytovky nastěhovali. Bylo jim kolem třiceti a měli tři děti. S jejich mladší dcerou jsem pak chodila do školy, staly jsme se kamarádkami a já jsem byla v jejich rodině poměrně častým hostem. Paní byla krásná žena. Byla vždy upravená, jemně nalíčená a pěkně oblečená. Krom toho byla neobyčejně sympatická. Její muž byl vysoký, urostlý, takový ochranitelský typ. Pokaždé měl dobrou náladu, neustále s námi, dětmi, vtipkoval. Určitě se ženám líbil. Cítila jsem se u nich dobře, v jejich útulném bytě vládla pohoda, porozumění a láska. Vždy jsem k nim utíkala, když mi bylo nejhůř, tam jsem pokaždé našla balzám na svoji dušičku.

Uběhlo několik let a u té paní se projevily nějaké zdravotní potíže. Začala se léčit, ale léčba nebyla úspěšná a diagnóza zněla nekompromisně, byla to artróza kloubů. Děti doma pomáhaly, jak jen to šlo, a jejího manžela jsem často viděla, jak nakupuje, vaří, pere a dělá vše co je v domácnosti třeba. Paní se snažila, dodržovala rady lékařů i léčitelů, ale degenerace kloubů rychle postupovala a ona brzy chodila o holi, pak o berlích a nakonec skončila na vozíčku. Vím, jak těžké chvíle prožívala. Chodívala jsem ji masírovat a pak jsme si pokaždé daly čaj a povídaly jsme si. Bylo jí asi padesát, když se jí prsty na rukou zkroutily tak, že už se sama ani neoblékla, neučesala, svalstvo měla ochablé, byla odkázaná na pomoc druhých. Byla sice obklopena dobrými sousedkami a měla skvělé kamarádky, které občas vypomohly, ale většina starostí ležela na manželovi. Ten tenkrát změnil zaměstnání, aby mohl být co nejvíc s ní . Myslím, že jeho opora byla pro ni tak významná, že se dokázala zbavit vozíku a začala zase chodit. Sice jen pomaličku, ale přece.

Ovšem radost trvala jen chvíli, přibyly další starosti. Syn těžce onemocněl a musel opakovaně  na operaci ledvin, dceři se narodil postižený chlapeček a u nejstarší dcery  se začaly objevovat totožné příznaky nemoci jako u maminky. Bylo by toho až nad hlavu i pro zdravého jedince. Jak známo, většina mužů nedokáže unést tak těžké problémy a většinou utíkají. K alkoholu, k práci, k jiným ženám… Tenhle ale neutekl. I když o něho projevila zájem jedna žena z městečka a dost okatě mu nadbíhala, odolal.  Dokonce to došlo tak daleko, že ona to jeho odmítnutí neunesla a začalo ho všude pronásledovat. Dělala mu potíže a nakonec se odhodlala k šílenému činu. Navštívila jeho nemocnou paní u ní doma a začala jí vykládat, že by měla dát manželovi volnost, že ona je tak nemocná, že ho jen svazuje, zatímco on by mohl opravdu žít a života si užívat. Nejlépe s ní, protože ona ho miluje. Nemocná paní byla v depresích, dobře věděla, že je pro manžela břemenem a sama mu  navrhovala nějaká řešení, ale nechtěl nic takového ani slyšet. Dál se staral, dál nosil své ženě květiny, dál s ní jezdil v rámci možností na výlety. Dokonce se mu podařilo dostat ji na společenskou akci, pozval ji na ples. Společenským událostem se dávno vyhýbala, ale tentokrát souhlasila. Pořídila si dlouhé šaty, kamarádky jí pomohly s líčením a účesem, sehnaly vhodné boty. Manžel jí tenkrát donesl dárek a slavnostně jí ho předal. V sametové krabičce byl šperk z labutích peříček. Tenkrát opravdu zářila, byla šťastná a dokonce si s manželem i zatančila. Stáli na parketu, on ji pevně držel v náručí a jen tak lehoučce se pohupovali v rytmu pomalé melodie. Obletoval ji, hladil po vlasech, držel za ruku… Byl naprosto úžasný a myslím, že ostatní ženy ho obdivovaly. A odmítnutá žena posbírala zbytky cti a paní se omluvila.

Jenže nemoc byla krutá, po čase nastal zlom a houpačka šla zase dolů. A opět přišel na řadu vozík. Nepomáhaly ani rehabilitace, ani lázně, ani drahé léky. Muž šel do předčasného důchodu a o svou ženou se staral čtyřiadvacet hodin denně. Na jaře dostal nějakou banální virózu. Měl rýmu a zvýšenou teplotu. Najednou omdlel a už ho nikdo neprobral. Pro všechny to byl šok. Jeho paní se po pohřbu uzavřela do sebe. Žila pak u dcery, okolní svět ji přestal zajímat. Občas sedávala na vozíku na balkóně a netečně se dívala do prázdna, ruce složené v klíně. Byl na ni smutný pohled. Její zdravotní stav se silně zhoršil a do roka následovala manžela. Všichni říkali, že to bylo žalem.