Dcero, jsi kapkou krve mého těla,

kdy jedno srdce bilo dvěma údery.

Zvolni svůj překotný běh v proudu času.

Zastav se a naslouchej své duši,

zda chce bouřlivé Tvé prožitky,

jež jsou nástrahami

dnešních dní našeho světa.

Zastav se a vnímej,

s láskou v srdci.

Pak jdi, cestou s očima dokořán.

Ale ani Já Ti nemůžu říci,

ač slova se mi ze rtů derou,

máš-li svůj zrak

k hvězdnému nebi pozvednout,

nebo se držet pevné zemi.

Či v úrovni svého těla,

máš hledat cestu svou.

Mé srdce, které bilo

v době Tvého zrodu

se srdcem Tvým,

přálo by si mít pár křídel andělů,

a nad Tebou je v ochraně rozestřít.

Však je to jen má tužba,

mého citu chtění.

Jsi a stále budeš

mojí milovanou dcerou.

Vyrostla jsi,

už nejsi malým dítětem,

ale zralou ženou.

A tak má láska matky si jen přeje,

ať v radosti prožíváš život svůj.

a do šťastných okamžiků,

všeobjímající lásky pluj.