Křesťanské náboženství v praxi rodiny, kde jsem jenom s matkou a mladším bratrem vyrůstala, mě vyloženě odradilo. Projevovalo se nesvobodou – ovládáním, omezováním, bigotností a až neuvěřitelnou pruderností. Hlavní slovo měla babička, která s námi trvale nebydlela, ale matce trvale zasahovala do života, a ona si to zase vynahrazovala na mně a bratrovi. Vánoce u nás ale byly vždycky krásné, takový světlý bod v roce. Matka byla o poznání vlídnější a laskavější, navařila a napekla tradiční dobroty, i pod stromečkem bylo dárků hodně. Měla na nás víc času, před štědrovečerní večeří jsme společně chodili na procházku a povídali si, aby čas do večera rychleji utekl. Po svátcích se vše zase vrátilo do starých kolejí, ale na Vánoce jsme se pokaždé těšili celý rok. Nevadilo mi, že můj nastávající, spolužák z ročníku na vysoké škole, se nábožensky nikterak neprojevoval, spíš mi to vyhovovalo. Svatbu koncem studia jsme měli sice kromě národního výboru také v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde Rudolf s katolicky založenými rodiči v té době bydlel, abychom jim vyhověli. No a ruku na srdce, která nevěsta by se nechtěla vdávat v tak krásném a významném kostele. Dokonce přijel i můj ateistický otec a odvedl mě k oltáři po červeném koberci mezi lavicemi se slovy, co by pro mne neudělal; ještě mě stačil zachytit, když jsem o ten koberec zakopla, abych se na něm v těch dlouhých bílých svatebních šatech nerozplácla. Nejsem pověrčivá, přičítala jsem to rozrušení z té mimořádné chvíle, novým střevíčkům nebo zimě mrazivého prosincového dne toho roku 1975, ale to zakopnutí na cestě k oltáři jsem z paměti nevymazala a ještě se k němu později v myšlenkách mnohokrát vrátila.

Náboženství mě ale dohnalo dřív, než jsem se nadála, krátce po začátku manželství, a provázelo mě, nebo spíš mi pilo krev, dalších dvacet let, než jsem ho, nadobro znechucená „příkladným křesťanským soužitím“ s manželem, ukončila. Přitom to začalo celkem nevinně. To už jsme měli dvě děti, když k dvouleté Aničce přibylo miminko Petřík, abychom využili možnost novomanželské půjčky, mateřská se svezla „jedním vrzem“ a já se pak mohla zase vrátit do práce. Bydleli jsme v malém bytě 1+1 na Pankráci ve správě Obvodního podniku bytového hospodářství, na který měla nárok manželova babička. Babička ale bydlela u jeho rodičů a ti nám po dlouhých dohadech nakonec byt, který do té doby „načerno“ pronajímali, s těžkým srdcem přenechali. Ten byt byl tak malinký, že jsme se do něj nemohli vejít. V bývalé kuchyňce o ploše 11 m2 jsem spala s oběma dětmi (ještěže Petřík neběhal a byl v postýlce). V druhé místnosti na opačném konci úzké chodby bez přímého osvětlení a větrání byl obývací pokoj, kde spal manžel, aby měl v noci klid, když chodil do zaměstnání. Kuchyň byla provizorně vtěsnána částečně do chodby (sporák pod okénkem světlíku) a částečně do koupelny (mytí nádobí v dřezu s odkládáním na poklop vany). Moje zaměstnání v domácnosti s malými dětmi bylo nepřetržité, službu jsem měla non – stop, ve dne v noci. Jednou měl manžel večer návštěvu, přišli k nám nějací dva pánové, které si pozval. Když děti usnuly, přinesla jsem do pokoje kávu a sušenky a na chvilku si k nim ze slušnosti sedla. Nic zlého jsem netušila, tehdy ani potom, co jsem i přes svoje velmi mírné a tolerantní založení manželovi jejich časté pravidelné návštěvy u nás doma zatrhla. Kolem toho roku 1980 jsme ještě o Svědcích Jehovových u nás neměli tušení, ale moje intuice mě tehdy nezklamala. Prsty v tom měl náš společný spolužák z vysoké školy, který krátce předtím emigroval na Západ, do Německa. Nevěděla jsem, o co přesně jde, ale vadilo mi, že manžel mě nikdy nevystřídá, nezastoupí v péči o děti, neumí je ani vzít do náruče a pochovat, postarat se o ně, kdyby bylo potřeba, o víkendech se rekreuje na rybách na venkově u rodičů a mne s nimi nechává samotnou. Byla jsem úplně vyčerpaná, trvale unavená a nevyspalá, přitom u nás po večerech sedávali cizí lidé a on měl dost času vybavovat se s nimi o křesťanství a lásce k bližnímu! Kdyby se někdy věnoval dětem a trochu mi pomohl, mohla bych mu to věřit! Ti lidé už k nám pak nechodili, ale on chodil někam k nim a doma jenom sepisoval nějaké traktáty. Asi se osvědčil, protože stále stoupal v té jejich hierarchii výš, ještě výš a patrně úplně nejvýš – nevěnovala jsem tomu žádnou další pozornost, ale také jsem s tím nemohla nic dělat. Několikrát se snažil, abych také „poznala pravdu“, tam u nich nahoře by měl jistě plus, ale byla jsem neoblomná. Mně úplně stačilo, jak své učení předváděl doma v praxi. Pustá teorie! Doma se ale přece časem dost změnilo – s velkým štěstím se mi brzy podařilo vyměnit malý byt za velký třípokojový s halou a kuchyňským koutem ve stejném domě poté, co se nám to společně nepodařilo; Ruda už to vzdal a já ho požádala, aby mi v hledání bytu dal alespoň volnou ruku, a byla jsem úspěšná. Začala jsem chodit do zaměstnání, které mě bavilo, děti do školky, pak do školy. Když chtěl manžel i z dětí „nadělat“ také Jehovisty, připadala jsem si jako lvice, která brání svá mláďata. To už jsem věděla, o co jde. „Jen přes mou mrtvolu“, jsem mu řekla patrně tak přesvědčivě, že od svého úmyslu upustil. S dětmi jsem o prázdninách často cestovala, hodně jsme si společně užili, slavili jsme narozeniny a Vánoce. Nechtěla jsem děti o krásné zážitky ochudit, navzdory tomu, že Jehovisté oslavy nevedou a manžel zarputile bojkotoval i Vánoce a všechny rodinné oslavy. Dárky nikomu nedával, ale u vánočního hodování tradici zachovával. Dárky se prý mohou dávat jindy, ale k tomu tak nějak u nás z jeho strany nedocházelo. Abych mu ale nekřivdila, asi tak dva dny před Štědrým dnem mi každý rok přinesl nový díl knihy Toulky českou minulostí od Petra Hory. Měl to „vychytané“ a důmyslně promyšlené, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Dárky pod stromečkem jsem oželela, stačila mi spokojenost dětí, ale ta atmosféra mě mrzela, vnímala jsem ji jako smutnou a stresující. Rudolf pocházel ze zámožnější rodiny, Vánoce se u nich slavily ve velkém stylu. Na začátku manželství jsem ho nabádala, aby tolik neutrácel na vánoční svátky, zásoby jsme pak měli ještě na dva měsíce po svátcích. Děti byly ještě malé, ale vánoční strom velký do stropu a jejich radost také. Ani na dárcích pro mne tehdy nešetřil. Vše se ale zásadně změnilo do opačného extrému s tím, jak manžel „poznával pravdu“. Jak jsem měla malým dětem vysvětlit, že Vánoce už nebudou? Vánoční svátky jsem tedy připravovala sama, ignorovala, že on Vánoce ignoruje, a také dárky jsem dětem nakupovala jenom já. Ruda se pak uvolil s námi povečeřet. Později, když už byly děti větší, jsme i Vánoce, Silvestra a Nový rok trávili raději bez něj na horách a nejkrásnější svátky v roce si nenechali zkazit. Jehovisté se v Čechách „uhnízdili“ a pak měli v nabyté svobodě první sjezd na pražské Letné. Dozvěděla jsem se to, protože Ruda sháněl doma plavky. Plavat nechodil, měl jen ty jedny ještě ze střední školy, takové tmavomodré, a nevěděl, kde jsou. Když jsem se ho ptala, na co chce plavky, řekl mi, že na Letné bude velká káď s vodou a při sjezdu tam budou křtít Svědky Jehovovy. Plavky jsem mu našla a podala se slovy, že to tedy bude „pohled pro bohy“. Nemohu za to, bylo to neovladatelně spontánní, ale při představě, jak v nich s tím břichem na tenkých nohách leze do kádě na Letenské pláni, jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem nemohla popadnout dech. Ten smích byl velmi osvobozující, jakoby se v něm rozpouštělo za roky nahromaděné příkoří způsobené rodině tou pokřivenou „pravdou“. To podivné náboženství nás, mimo jiné, rozdělovalo stále víc a já jsem už dlouho měla pocit, že každý jedeme po jiné koleji někam úplně jinam, bez šance to změnit. Předstíralo ideálně šťastnou rodinu, ale o té skutečně šťastné rodině jsem měla naprosto odlišnou představu a cítila jsem to neomylně. Musela jsem se ty roky soustředit na děti, provoz domácnosti, zaměstnání a žila jsem hlavně budoucností. Kolikrát jsem si uvědomila, jak jiný mohl být náš rodinný život, kdyby manžel a otec alespoň zlomek času a pozornosti vyplýtvané za ty roky bez užitku na náboženskou teorii a vlastní zájmy věnoval láskyplně ženě a dětem. Čas se naplnil, děti odmaturovaly a byly samostatné, pokrytectví skončilo a i já jsem se mohla konečně osamostatnit. Když jsem se rozhodla podat žádost o rozvod s tím bezúhonným, morálně dokonalým, přímo „svatým“ mužem, zeptala jsem se ho ještě, proč nedbal celé manželství na žádné moje blaho, když mu jeho učení ukládá, aby muž, který je sice vysoko nad ženou, přesto dbal o její psychické a fyzické blaho, aby nestrádala. Svrchu mi odpověděl, že jsem „nepoznala pravdu“ a nejsem ho hodna, proto! Nebyla jsem schopná vypravit ze sebe slovo, zato žádost o rozvod jsem vypravila a na první stání ho dosáhla. Když jsem pak doma zjistila, že z mé knihovny zmizely všechny za roky nastřádané díly Toulek českou minulostí, jen mě to utvrdilo ve správnosti mého rozhodnutí.  Dodnes nemohu pochopit, co dokáže udělat s myšlením člověka náboženský fanatismus, a co také může v podání lidí vzejít z prostého: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“

Takový „film pro pamětníky“ se rychle odvíjel v mé mysli, když jsem se v tomto adventním čase vracela autobusem domů z předvánočního nákupu. Své náhodné spolucestující jsem tak při vystupování popřála pěkné vánoční svátky, ale ona mi jen stroze řekla, že žádné Vánoce nejsou, jsou to dny jako každé jiné, Kristus se narodil údajně někdy v březnu a není co slavit. Bylo mi jí líto a také rodiny její dcery s vnučkou, které jela před svátky navštívit. Jen jsem se pousmála, vím o tom své, zas jedna taková kudlanka, že mě to hned nenapadlo. Vánoční těšení jsem si zkazit nenechala. Mám radost, že moje děti po tom všem, i když už jsou dávno dospělé a mají oba svoji domácnost, si každé Vánoce užívají a těší se na ně jako malé děti. Letos budu na svátky u syna a přijede tam i dcera s rodinou. Už před časem se dohodli, že nechtějí o Vánocích hromadit věci, tak upřednostňují to, co se dá sníst, vypít, spotřebovat nebo prožít. Občas to někdo poruší, pravidla jsou přece od toho! Nejvíc nás ale potěší společné setkání. Jako vánoční zvonky všude zní jejich smích. Není rozhodující, kdy se Kristus narodil, ale to, že se narodil a alespoň o nejkrásnějších svátcích v roce, kdy dojde ke ztišení, je více mezi lidmi, v jejich srdcích a přináší jim lásku a požehnání. Co víc si přát. Snad jenom to, aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!