Jsem zrnko písku na Tvé dlani

naplněné dunami pouště,

propadávající se mezi prsty

do rozžhaveného pekla kolem oázy života.

Jsem zmatena Tvou přítomností,

jak oblázek na pobřeží moře,

který hladí vlny milióny let,

teď chvěje se zpoza ležících lidských těl,

neznaje příčinu svého neklidu.

Jsem proměněna Tvým pohlazením,

jak stolistý květ lotosu

rozevírající se pod

stříbrným svitem luny.

Jsem ochromena dotekem lásky,

srdcem rozzářeným jak supernova

s jasností tisíce sluncí,

vzápětí však zmrazené

v tekutém proudu řeky Stix ,

do temnoty zapomnění.

Jsem nota propletená

souzvukem akordů jedné písně

znějící do vibrací jednoty universa,

vracející se v shluku neutronů

mojí životní podstaty,

Lásku přijímající,

Lásku dávající.