Stejně na něj ale vzpomínám rád. Na které konkrétně? No, přece na moje bývalé auto, Škodu 105. Dnes už takové na silnicích skoro neuvidíme. Bylo by na posměch řidičům „milionářských“ aut. Ale plech jako plech, že ano?

S tou mojí škodovkou jsem najezdil, stejně jako jiní řidiči se stejnou značkou, desítky tisíc kilometrů. Většinou v pohodě, ať už to bylo ve městech, horách, doma, ale i v cizině. Občas se v ní něco pokazilo, ale opravil jsem si potřebné součásti sám, anebo prostřednictvím autoservisu. Údržba této škodovky nebyla až tak náročná, díly do ní se daly docela dobře sehnat.

Kromě příjemných zážitků s tímto vozem, které převažovaly, nebyla ovšem nouze i o dramatické události. Vzpomínám si, že jsme se kdysi s otcem vraceli ze seniorského tenisového turnaje na Slovensku. Byl  pozdní červencový večer, tma jako v pytli. Provoz na silnici byl daleko řidší jako dnes. Po přejetí hranice jsme vjeli do Starého Hrozenkova a auto čekalo známé prudké stoupání nad touto obcí. Ale po několika stech metrech jízdy se začaly vzadu v motoru ozývat podezřelé zvuky, připomínající vařící vodu. Zastavil jsem, a opravdu, voda z chladiče byla pryč. Vyvřela. Vůbec mě nenapadlo, proč tomu tak je. Asi tou dlouho trvající jízdou a strmým stoupáním, jak jinak, napadlo mě.

Bylo třeba vodu doplnit. Opatrně jsem proto nacouval asi 300 metrů do Starého Hrozenkova, v hostinci naproti Kulturáku vyprosil kýbl vody, doplnil jí chladič a znovu se vydal do kopce. Situace se bohužel ve zlém opět opakovala. Po dalším zacouvání zpátky jsem si uvědomil, že bude třeba přijít na kořen problému. Ale v motorovém prostoru se prostírala tma tmoucí. Začal jsem rezignovat, chtěl jsem vůz nechat v obci a do Uherského Brodu se vydat s otcem autobusem. Žádný ale podle informace z hostince už ten večer nejel. Znovu jsem začal ve tmě šmátrat v motorovém prostoru vozidla, a vida! Nahmatal jsem přetržený klínový řemen k větráku chladiče. Že mě to nenapadlo dříve? No jo, ale co teď? Záložní řemen jsem neměl.

Ano, vzpomněl jsem si na možnost použít v takové nouzi dámskou silonovou punčochu. Ale kde ji vzít v tuto dobu, že ano? Začal jsem, podobně jako otec, propadat depresi. Pak jsem ale dostal bláznivý nápad. Vždyť něco silonového v tašce mám. No přece tenisový výplet v raketě. Opatrně jsem ho z rámu vyřízl a vytvořil z něho náhražku klínového řemene. S obtížemi jsem silonovou strunu na hřídel větráku navlékl a se zvědavostí natočil motor. Zabroukal. Kopec jsem pomaloučku vyjel a držel si obrazně palce na obou nohou. Pak už to šlo hladce po rovině k motorestu Rasová s následným sjezdem do Uherského Brodu. Byli jsme zachráněni. Spát jsme mohli doma. Není nad vynalézavost. Ale po pravdě řečeno, na uvedenou závadu jsem mohl přijít dříve.      

K jinému, ještě staršímu tehdejšímu mému autu se váže jiný příběh. Kdysi v lednu, rovněž hodně večer, po lyžování na Lopeníku, jsem se snažil na parkovišti u chaty Lopaty na Mikulčině vrchu nahodit v silném mrazu motor auta. Znovu a znovu. Nešlo to. Holt, byla zcela vybitá baterie. Vytlačil jsem vůz k silnici a pomalu bez motoru sjížděl asi kilometr k motorestu Rasová. Ani cestou tam motor nenaběhl. Nechal jsem tedy auto napolo v zasněženém  příkopu a autobusem „Trenčanem“ sjel domů s tím, že se pro vůz s někým druhý den vrátím. S nějakým známým, kdo mě odtáhne.

Následující den jsem skutečně s jedním dobrým člověkem sjel k mému autu. Očistil jsem jeho skla od silné námrazy. Navázali jsme auto lanem k tažnému vozu, já sedl k volantu svého promrzlého, a obě spřažená auta se rozjela dolů k Bystřici pod Lopeníkem. Po několika stech metrech jízdy jsem se však zděsil. Přes rychle mým dechem zamrzající okno jsem neviděl nic, ale vůbec nic. Znamení k zastavení jsem tažnému vozu nemohl troubením dát, baterie byla přece vybitá. Stáhl jsem okýnko a zoufale začal mávat levou rukou, aby řidič tažného vozu zastavil. Ale ten vůbec moji snahu neregistroval. No hrůza. Moje auto trhavě lítalo asi v šedesáti kilometrové rychlosti ze strany na stranu. Abych do vozu přede mnou nenarazil, tak jsem občas šlápl na brzdu. Další chyba! Šel jsem do smyku. Sem tam někdo jel v protisměru. Šlo mně tedy o život! S hlavou ven z okna auta vystrčenou jsem vydržel celých asi 20 minut, i když to ráno bylo více jak – 20 stupňů Celsia.

S obrovským strachem jsem sledoval zledovatělou silnici, snaže se na ní udržet stůj co stůj. Nemohl jsem hlavu zastrčit zpátky do vozu, jinak bych rychle havaroval. No, jak jsem dojel v tom vleku do města, ani nevím. Vylezl jsem z vozu. „Tak co, v pořádku, ne?“ ozval se můj „zachránce“. Snažil jsem se usmát, nešlo to. Obličej jsem měl zcela ztuhlý. Asi podobně, jako nepřátelé tří „kosmonautů“ po použití ochromujícího spreje ve filmu „Zítra vstanu a opařím se čajem“. Byl to boj o život! Přesto na tu svoji starou Škodu 100 vzpomínám velice rád, těžko jsem se s ní loučil.