Můj příběh začíná.

Paní Věra je ve věku šedesáti sedmi roků.

Je to lidská bytost, mající za sebou léta různých období prožívání.

Začneme li poznáním první dívčí lásky a zároveň lásky ženy, neboť vstoupila s mužem prvního citu, tělem čistým do manželského lože.

Zplodili spolu dvě děti. Dceru a syna.

A léta míjela.

Byla tu radost i starost všedních a svátečních dní. Údobí bolesti a strachu z nemoci syna, radosti z úspěchů dcery.

Čas šel dál, děti dospěly. Syn se oženil, dcera vdala. Rodina se rozrůstala o vnoučata.

To byla doba radosti.

Zármutku, kdy trpěla rozvodem dcery i vážnou nemocí syna.

Lidské srdce unese mnoho štěstí, ale také hoře.

Uneslo i ránu osudu, když smrt si přišla pro muže jejího života, manžela.

Jen těžko se hojila tato bolestná vzpomínka.

Život šel dál.

Dcera našla novou oporu v partnerovi, synova nemoc polevila, a vžila se do starostí všedních dní.

Nezahálela s rukama v klíně, i když došla do důchodového věku. Aktivně pomáhala, kde se dalo.

Tady vstupujeme do děje současnosti.

V pečovatelském domově, kde žije, je i klub důchodců.

Po operaci vedoucí tohoto klubu přebírá její činnost.

Čas plyne a úloha babičky hlídající vnoučata se střídá s klubovou činností.

Jsou tu zájezdy, večírky a každý čtvrtek posezení. To vše zabírá její čas, prosycený vzpomínkou na svého manžela.

Snaha být nápomocná druhým, zve druha své zemřelé příbuzné na akce klubu.

Neboť soucítí s jeho utrpením, které si prožila i ona ze ztráty partnera.

Pomáhá tím překonávat osamělost člověka.

Ne ze dne na den, ale časem, z pouta vzdálené rodinné sounáležitosti tu vznikl nádherný cit z obou stran, jenž zasáhl dvě srdce láskou.

Láskou, která nezná hranic věku.

Nezáleží, zda jsou to srdce patnáctiletých bytostí, nebo léta dominující zralostí těl, ale i v jejich věku. Kdy nesmyslný názor některých vrstevníků je, že se má mysl zaobírat již jen koncem svého fyzického těla.

Láska z nich vytryskla jako gejzír horkého vřídla v mrazivé krajině Islandu.

Proteplila jejich věkem poznamenaná těla. Dodaná energie dvou srdcí rozzářila jejich oči jasem měsíce v úplňku.

Ne jako slunce, neboť jeho jas spaluje a pohledem do něj oslepuje.

Ale měsíc svým zářením umocňuje krásu pocitu štěstí, radosti, díváte li se těmito vjemy na něj.

Vraťme se však k našim aktérům děje.

Jdou v dnešku dál svými životy, ne už každý sám, ale spolu prožívají hodiny, dny všedních radostí.

Co předtím se zdálo vlekoucím časem stáří, nyní je to čas pádícího větru s jeho lehkostí, dříve těžkých starostí.

Jsou tu jiné zájmy o dění kolem.

Není to už tesklivé čekání na kousek volného času svých milovaných rodinných příslušníků.

To oni se teď domáhají pozornosti o jejich láskou prosycené žití.

Co dodat ?

Jen to, že ……….

Poznatek náš ať dlí v tom, že prožitek jejich lásky byť by byl jen časem malé kapky, deštěm padající dolů, a pád její umocněn jakoukoliv rychlostí….. stálo to za to.

Vždyť každá krůpěj vody s náplní lásky dodá naší zemi, našim životům tolik smysluplné energie bytí.

Přejme jim, sobě, a mnoha dalším, co se láskou srdce našli, hodně šťastných chvil na společné pouti životem.