Bylo mi 33 let a mým dětem necelých šestnáct a čtrnáct let. Syn Mirek měl jet se spolužáky na chmel. Měli odjíždět ve čtvrtek 22. srpna, a tak jsem ve středu večer, na poslední chvíli, něco zašívala. Poslouchala jsem rádio, snad tam byla nějaká hra a náhle začalo hlášení, že jsme byli přepadeni vojsky Varšavské smlouvy. Zdálo se mi, že ta hra nějak divně pokračuje, a nechápala jsem. Můj manžel byl služebně mimo Prahu, a tak jsem honem telefonovala své sestře a s pláčem ji žádala, ať honem pustí rádio, že se děje něco strašného. Ani její manžel nebyl v Praze a i jejich syn měl se školou odjíždět na chmel. A ona mě chlácholila, že to je určitě nějaký nepovedený žert.

Po pár minutách jsme obě uvěřily. Takže jsme po telefonu rozhodly děti nikam nepustit, ale do práce že obě půjdeme. Do rána jsem už neusnula, celou noc byla slyšet letadla, hodně letadel. Před domem jsem měla služební auto, a tak jsem ráno usedla do vozu a rozjela se z Dejvic do Břevnova, kde jsem pracovala. Musela jsem přes Kulaťák, tehdy Náměstí VŘSR v Dejvicích. A tam hrůza - plné náměstí tanků, sídlí tam Hlavní štáb naší armády (tehdy i dnes). Na tancích vojáci v černých uniformách, na hlavách černé přilby, hlavně tanků namířené na všechny strany. Bože, takový strach a děs jsem už nikdy nezažila.

Na pracoviště jsem dojela skoro šílená. Pracovala jsem na OÚNZ, naše vedoucí rozhodla, že dnes nikdo nikam nepojede, jen s lékařem na urgentní návštěvy, a kupodivu, ten den jich nebylo moc, to až ty další dny. My, ženy řidičky, jsme dostaly na dvě hodiny volno a měly jsme si jít nakoupit, protože se začaly před obchody tvořit fronty a zboží mizelo z regálů. Z našich odloučených pracovišť jsme se dozvídali zprávy, co se kde děje. U rozhlasu se střílelo, hořela tam tramvaj, na letišti ruští vojáci rozbíjeli skleněné stěny v nové letišťní hale, která ještě nebyla otevřená, hledali tam zbraně. Můj muž se vrátil ze služební cesty a vyprávěl o nekončících kolonách vojáků, které cestou potkával.

Večer jsme se vydali na Hrad a takových nás byly stovky. Všude tanky, vojenská auta, vojáci, oficíři a lidé s nimi mluvili a ujišťovali, že se tu nic neděje, ať se vrátí domů. Brzy vznikla panika, že prý zatýkají ty, kdo fotí, že berou foťáky. I můj muž fotil za mým ramenem, pak začali vojáci se samopaly vyklízet prostor a začalo to vypadat dost nebezpečně.

Pak začalo dvacet nekonečných let, ale to už jsou zase jiné přiběhy.