Určitě ho měl každý, i já už takové dny zažila, ale tento je opravdu s velkým B.

Poslední měsíc mám hodně nabitý. Vstávám v 5,30 hodin, protože chodím na rehabilitaci, a celý den mám nabitý a funguji na 150%. Večer, když dorazím domů po 20 hodině, jsem na 5%. Celý den na nohou, doma večer něco málo dodělat, unavená, ale spokojená celodenním výsledkem padám do postele. A ráno opět dokola.

A tak jsem dnes jako obvykle brzo vstala a šupajdila na rehabku. Samozřejmě se svými holemi, bez kterých už nechodím. Cestou zpět uvažuji. Dnes mám po dlouhé době trochu volněji, že bych zajela k holiči? Než pojedu odpoledne do Karviné, mohla bych to stihnout. Únava byla silnější, a tak jsem to zavrhla a jela domů. Ve Svinově jsem přestoupila na autobus a den „Blbec“ začal.

Jak jsem mohla zajet tak daleko a nevystoupit? Nedá se nic dělat. Vystoupila jsem a zašla na zpáteční autobus. Cestou jsem potkala známé, vystoupili o zastávku dřív. Že bych vystoupila také a došla to pěšky? Než jsem se rozhodla, tak jsem ani nepostřehla, že svou zastávku jsem přejela a už jsem opět ve Svinově. To snad není možné, jakou já mám smůlu. Vystoupila jsem a nestačila se divit. Co se to zde děje? Rozhodla jsem se tentokrát pro tramvaj. Takové rozbité schodiště! No jo, tady na tramvaj nechodím, a tak jsem to asi nevěděla. Přijela tramvaj a já ani nezauvažovala nad číslem a kam jede. Nastoupila jsem a vzápětí byl u mne revizor. Nechtělo se mi vytahovat z batohu peněženku s ODISkou, a tak jsem otevřela mobil. Mám ji tam naskenovanou a to bude rychlejší. Jako na potvoru jsem mobil nemohla odemknout. Revizor se usmál, uklidnil mne a odcházel, aniž by mne zkontroloval. Vystoupila jsem, a jak se zavřely dveře, zjistila jsem, že nemám své hůlky. Začala jsem bouchat na dveře rozjíždějící se tramvaje. Řidič zastavil, otevřel dveře a v nich stál revizor. V rychlosti jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem v tramvaji asi zapomněla hole. Kdyby se náhodou našly. Ukázal na dveře od řidiče, a jestli to nejsou ony. Šťastná, že je mám, jsem je vzala a šla opět na autobus, abych konečně dojela domů. Cestou jsem si nadávala, proč jsem raději nevystoupila hned, když jsem o tom uvažovala. Už jsem mohla být dávno doma a po rehabilitaci si odpočnout.

Najednou mi zazvonil telefon a já zmatená, ale šťastná, zjistila, že jsem z rehabilitace dávno doma, ale únavou jsem usnula v křesle. Ještě, že to byl jenom sen. Kdo ví, kdyby mobil nezazvonil, kam bych ještě cestovala. Ale nevím, zda mne nevaroval před cestou do Karviné na další natáčení pohádky.