Je nádherné jarní ráno. Prohlížím si květiny v parku a na malou chvíli jsem zpět v minulém století, malá holka s kamarádem na louce pod letištěm Brno-Tuřany. Tehdy byla louka jen pár metrů od domu, dívala jsem se na ni z okna, byla nekonečná, plná květin, trav a dětských dobrodružství. Cítím pošetilou touhu vrátit se zpět v čase, ale mohu  jen snít, představovat si jednotlivá místa a vzpomínat  na barevnost brněnských strání a luk.

První se mi vybaví slzičky Panny Marie – hvozdík kartouzek. Dočítám se, že když prý Židé vedli Krista na Kalvarii, Panna Maria ho následovala, ačkoli jí srdce pukalo. Viděla na cestě krvavé stopy Kristových ran, plakala a z těch slz vyrůstala po cestě tato kvítka. Babička Boženy Němcové tak poučovala kněžnu o původu slziček. Tenkrát jsem to možná nevěděla, ale všichni jsme jako první vyhledávali právě tento kvítek, protože každý jeho název znal. Dalším je  pantoflíček – lnice květel. Říká se, že na útěku sv. Rodiny do Egypta před Herodem ztratila Panna Maria pantoflíček a proto začaly růst „Pantoflíčky Panny Marie." Vybaví se mi rudé vlčí máky, modré čekanky, fialové koniklece, kakost, devětsil, kvetoucí jetel, dlouhý ovísek, trsy různých trav a další. Vzpomínám a v uších mi zní melodie a prvních pár veršů písně Petra Rezka: "Zpívám píseň o setkání, zpívám píseň laskavou, s písní lesů, vod a strání bloudím řekou Svitavou.“

Louky starých časů, kde jste, kam jste mi zmizely? Dost stýskání. Je tolik nových zážitků, barev, vůní, zajímavých lidí a informací. Stačí se jen dívat, vnímat a naslouchat.

Vlastní fotografie nemám, bohužel, tak nabízím ilustrační fotografie lučního kvítí převzaté od Pixabay.com.  Těším se, že ve Fotu dne nebo u článků zahlédnu luční květiny z autorské tvorby čtenářů i60.