To jsme se zase jednou s kolegy a kamarády vydali do hospody. Téma bylo opět velice brzy u jídla a jeden z kámošů říkal něco o nadívaném velbloudovi snad oslem nebo čím. To byl poměrně nosný námět, a tak jsme ho úspěšně rozvíjeli, až někdo začal tvrdit,  že movitější Arab dá za velblouda i tři manželky. Potom  bylo chvíli ticho, protože jsme začali dumat, kolik velbloudů by takový bohatý Arab dal za ty naše,  ale nikdo neplál zrovna nějakým velkým optimismem…

A protože nám bylo jasné, že za chlapa by Arab nedal ani křečka, tak jsme debatu raději opustili a věnovali se hodnocení místního piva, které ač nepříliš známé, chuťově zcela a velmi hravě převálcuje značky světových jmen.

Ale já jsem tak hodnotné téma, jaké je uvedeno výše, nechtěl jen tak nechat být, a tak jsem navrhnul krůtu, v ní kachnu a v ní kuře, tedy trojptáka, který je běžně ke koupi v místních obchodech, což se ani o velbloudech, ani o oslech zrovna říci nedá. Kolegové se toho chytili, a protože s přibývajícím pivem přibývá i myšlenek, jak je všeobecně známo každému pivaři, byla v tu chvíli dohoda jistá.

No, v tu chvíli opravdu ano, ale druhý den, když jsem je obvolával a obcházel osobně, tak dva bídně zradili pod nejhloupějšími záminkami, co jsem kdy slyšel. Až mi to začalo být líto, ale nevzdal jsem to, zašel za dalším kámošem, který se včerejšího sezení neúčastnil. Myšlenku jsem před ním rozvinul v celé své bohatosti a reakce zcela střízlivého parťáka byla velmi bouřlivá. „Kdy to uděláme ? „  - to byla jeho první slova, a já už věděl, že je to můj člověk.

Udělali jsme ještě několik přípravných schůzek, tentokrát raději u kafe a přizvali ještě jednoho kolegu z Ústí, který tvrdil, že vykostění drůbeže má v malíčku, a byl mu tedy nabídnut náš hostinský pokoj, aby byl v jakémsi pohodlí.

Krůta je u nás ptákem celkem nekoupitelným (holt vesnice, kde se krůty nechovají), tak ji přivezl kámoš z Prahy, kachnu i kuře už máme i v našich obchodech, a když ptactvo odpočívalo v mrazácích, byla poslední schůzka.  Tam bylo rozhodnuto takto: vykostěná krůta v plátu bude potřena játrovou nádivkou, kterou udělá Ivana, takto manželka Ilji, který sehnal tu krůtu. Na ni přijde plát vykostěné kachny, ta bude potřena jakousi jinou nádivkou (fakt nevím jakou, už je to téměř dva roky), na to přijde plát vykostěného kuřete a celé se to zabalí jako roláda. K tomu Iva že prý udělá karlovarský knedlík, Máša (moje žena) dva druhy zelí – samozřejmě červené a bílé a Iva že prý přidá kaldounovou polévku. K mé ostudě se přiznám, že jsem o ní do té doby neměl ponětí, a to jsem člověk polévkový…

No a já, abych se neflákal, že to celé upeču.

Vlastní realizace začala jednoho slunného červencového dne ve 14.00 hodin  u nás na zahradě, kde Honza z Ústí vykostil všechny tři ptáky (ruku měl jistou, tak nám silikonovou podložku na dřevěném vále prořízl jen asi čtyřikrát), pak Ivana přispěchala s nádivkami a tam už k další úhoně podložky nedošlo. S Honzou a Mášou pak Iva dělala tu roládu, což se lépe napíše, než udělá, ale po nějaké době se tam ta nádivka nějak nacpala zpět a bylo možno trojptáka položit do pekáče situovaného na větší husu, což se povedlo na chlup !  Já s Iljou zatím pořizoval fotodokumentaci, která je v podobných případech nezbytná, pak jsem pekáč s vodou podlitou pochoutkou umístil do trouby předehřáté na 90 stupňů Celsia. Ano, přátele, na 90 stupňů a bylo 15.30 hod.

Troubu máme elektrickou a přechytralou, ta po 6 hodinách sama vypíná, tak jsem ve 21.30 hod troubu znovu zapnul a bylo. Do té doby se venku lehce popíjelo, povídalo a zpívalo při kytaře, což jsou věci, které máme rádi a kvůli kterým jsme se na vesnici vlastně především přestěhovali, i když Máša bude tvrdit, že se jedná především o zahradu,  ale ono je to jedno k druhému.

Následující den jsem se vzbudil asi v sedm, trouba pochopitelně zase vypnutá, tak jsem ji zapnul a čekal na dvanáctou hodinu, kdy byl naplánován společný oběd. Trochu problémy měl ráno  s pečením Honza, protože hostinský pokojík sousedí s kuchyní a té vůně bylo všude plno, ale nesl to statečně.

O půl dvanácté přišli Iva s Iljou a kaldounovou polévkou, která byla naprosto bez konkurence, i kdyby se trojpták nepovedl, tak už jen tohle stálo za to !

Jenže on se povedl a byl vynikající s tím karlovarlo knedlíkem a s tím dvoubarevným zelím, sluníčko nám svítilo, huby jsme měli krásně mastné, pivo v lahvích chladné a po obědě jsme nějakou dobu ani nekomunikovali, jak se v nás rozlil ten známý pocit plnosti a lenosti a vím já čeho ještě. 

No a co dodat? Zbytek jsme si rozdělili, a nebylo to málo a těšili se na příští rok, že uděláme čtyřptáka, což jsme bohužel pokazil já svým povalováním se po špitálech. Ale letos už jsme se zase domlouvali, a pokud nás nějaká ta blbá nemoc nezlomí, tak to vidíme na červen a čtvrtým ptákem bude asi křepelka.

Jo a ti zrádní kámoši závidí ještě dnes, to už stojí za to, ne ?