Vystřídala se všechna roční období. Kolektivizace zemědělství byla v plném proudu. Kdo nevstoupil do JZD, byl potrestán pokutou, a mým rodičům zrušili členství v KSČ. Tatínek chodil s rukama v kapsách, vesele si pohvizdoval a nás poučil: " Děti, nikdy do žádné církve, do žádné strany. Všechno je to podvod!" Rodiče dojížděli za prací do města, mně a bratrovi přibyly povinnosti. Žili jsme z minima.
"Kdybychom si všechno nevypěstovali, neuživili bychom se", svěřila se jednou maminka paní učitelové a mne ta věta děsila i v noci. Obrečela jsem každé kuřátko, které natáhlo brka, záhony zničené krupobitím, zákaz trhat ovoce v zahradě, která bývala naše. Venkovský grázl mi ukradl notýsek a napsal mi pod samé jedničky POČTI 5 UČÍTEL. Zmlátil mě a já mu kusem cihly rozrazila hlavu. Všichni mě kárali, zastala si mě jen paní Bulica. "Dobře jsi udělala, musíš se umět bránit", řekla s ledovým klidem a chystala se na cestu do Jugoslávie. Nedojela, v Praze ji na přechodu srazilo auto.
Paní Bulicu jsem neviděla hodně dlouho. Když ji sanita přivezla, položili ji i s tvrdou podložkou na postel a tak ležela několik týdnů. Měla poraněnou páteř a docházela k ní rehabilitační sestra. V krásné zahradě jsem sedávala sama. Pan nadlesní dal zahradu mým rodičům k užívání. Ulevilo se mi, uživíme se! Seděla jsem mezi růžemi a brblala polohlasem, jaké mám trápení na tom světě, a že nevím, zda dokáži zazimovat růže tak, aby měly korunky v zemi, jako to dělala paní Bulica. Chodila jsem k ní do ložnice a vyprávěla o všem možném. Podávala jí berle, když už mohla chodit, a nosila za ní stoličku, aby si mohla sednout, když už chůzi nezvládala a stěží došla z ložnice do kuchyně. Rok nevyšla z bytu. Chtěla jsem jí udělat radost a umyla jsem v kuchyni podlahu. Drago ždímal hadr a já myla. Linoleum jsem napastovala, obalili jsme si nohy hadry a podlahu naleštili. Bulica se zase usmívala.
Čas ubíhal, paní Bulica odložila jednu berli, za čas i druhou a opírala se jen o hůlku. Tu už nikdy neodložila. "Pojedeme do městečka", řekla. A jely jsme. Zavedla mne do obchodu s oděvy. " Vyber si, co se ti líbí, já ti to koupím za to, že jsi mi tak pomáhala". To bylo poprvé, kdy jsem se mohla rozhodnout sama, a vybrala si kostkovanou šatovou sukýnku, která mi moc slušela. Maminka se trochu zlobila, ale když přišla poděkovat, uvařily jsme kafíčko a kakao a paní Bulica přinesla na stůl album. Byla jsem plna očekávání. Ukazovala mamince rodiče, pomalu otáčela až k růžovým lístkům v průhledné fólii....a konečně otočila i tuto stránku. Maminka nic neříkala, jen stiskla paní Bulice ruku.
Dívala jsem se na malou bílou rakev, ve které leželo bleďoučké děvčátko v dlouhých bílých šatičkách, přes čelíčko mělo věneček a celé bylo obložené střídavě bílými a růžovými růžemi. Viděla jsem tak poprvé pohřeb i náhrobek, u kterého rostly dvě růže, bílá a růžová. " Záškrt", řekla paní Bulica a oběma se koulely po tvářích slzy. Ten obraz z mé mysli nikdy nevymizel. Bylo mi 11 let.
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %