Roku 1976 jsme jako autoři námětů na televizní Bakaláře obdrželi pozvání na Kavčí hory. Na pozvánce jako program byla prohlídka televizních studií a beseda s tvůrci pořadu panem Dietlem, režisérem Dudkem a hercem panem Menšíkem.                                                                                

Provázela nás paní Libuše Pospíšilová a ta nám sdělia, že pan Menšík se omlouvá, protože musí natáčet. To nás mrzelo, ale beseda,s pány, kteří tenkrát byli špičkou televizní zábavy, byla velmi zajímavá, V půli se rozletěly dveře a jako uragán vstoupil pan Menšík. Byl oblečen jako ruský revolucionář v rubášce a měl mohutný knír a hned spustil doslova vodopád slov, Říkal, že na chvilku utekl režisérovi z natáčení inscenace (tuším, že to byl Kremelský orloj) s tím, že nás chce vidět. Bylo na něm vidět. že už je nemocný.protože se stále nadechoval, odmítl nabízený chlebíček a stále pil ze sklenice vodu. To ale vůbec nevadilo tomu, že to byl skvělý vypravěč, takový, jak jsme ho znali z obrazovky. Historky jsem od něho dříve ani později neslyšel a směle mohly sloužit jako námět na mikrokomedie. Rozloučil se s tím, že bude mít asi průšvih, ale setkání si přece nemohl odpustit.

Bylo to překvapivé zpestření pro nás tak zajímavé odměny za náměty a povzbuzení pro další psaní. Na závěr jsme dostali krásná alba s vlastnoručně podepsanými fotografiemi herců, kteří v Bakalářích hráli. Já se musel o album přihlásit, protože jsem seděl vedle paní Dietlové, a tak mysleli, že patřím ke štábu. Dodnes, když si prohlížím album fotografií herců, kteří ve většině případů hrají v nebíčku, si na toto setkání rád vzpomenu, protože se již nikdy neopakovalo.