Za okny se pomalu šeří. Listí stromů zlátne a poletuje po zahradě, která už je připravena k zimnímu spánku. Televize po chvíli omrzí.....Kdepak jsou moje klubíčka?  

Čekají každý rok, až přijde jejich čas. Otevírám truhličku plnou malých i velkých smotků vlny v různých barvách. Tohle byla kdysi dávno šála, napadne mě, na pletení ponožek se vlna bude ještě náramně hodit. Sladce růžové klubko, z kterého jsem pletla před deseti lety bačkůrky a čepičky mé první vnučce, se dotkne mé ruky a vyvolá úsměv na tváři.  

Rukou plnou záděrek z rýpání v hlíně pohladím další z těch hřejivých balónků a zatržené nitky vydají chřestivé zvuky.   V rozjímání se vracím do dětství. Vzpomínám na svoji maminku. Pocházela z Beskyd, chovali doma ovečky a po ostříhání a zpracování jejich srsti v Čeladné si tuto, dnes drahou, surovinu sama stáčela na kolovrátku, aby byla hrubší. Pletla svetry, které byly lehoučké a zároveň teplé. Když šel její otec v zimě do práce v lese, oblékl si svetr na flanelovou košili, na to starý kabát. V té době žádné bundy, nebo dokonce pracovní oděvy neexistovaly. Při řezání dřeva na metrové kusy a ukládání do štosů šel kabát dolů. Svetr dokázal dostatečně zahřát a zároveň se nepotila záda. Samozřejmě, že maminka pletla svetry a ponožky, palcové rukavice i šály všem v její rodině.

Maminka se po svatbě přestěhovala s celou rodinou do Ostravy. I mne naučila v dětství plést, háčkovat, šít, vyšívat. Po večerech stále pletla, co bylo potřeba pro naši pětičlennou rodinu. V létě sedávala na dvorku u domu a po chvilkách háčkovala záclony, to byla práce na spousty hodin. 

Já jsem pak začínala s pletením na své panenky, to byly mé první modelky. Růženka, Andulka...Asi v sedmé třídě jsme si do hodiny ručních prací koupily v Galanterii dvě přadena vlny a s pomocí soudružky učitelky jsme si upletly halenky. O něco později přišly do módy dlouhatánské bílé šály, které se nosily v zimě přehozené přes kabát a krásně hřály. To bylo něco pro naše kluky, hrozně se jim ty naše šály líbily, a když jsme jednou jeli lyžovat na hory a klukům jsme je půjčily, byli z toho v sedmém nebi ! 

Než jsem se vdala, pletla jsem pro sebe svetry, vesty, halenky, čepice i šály. Občas jsem vyrobila něco i pro své mladší sestřenice. Po svatbě se mi narodily dvě dcery a hodně jsem šila i pletla pro ně. Občas jsem si koupila i nějaké střihy či vzory na pletení a po večerech, když už holčičky spaly, jsem u televize, tehdy pouze černobílé, objevila to těšení se na moje klubíčka. 

Když se začnou dny krátit a za okny se dříve stmívá, mé ruce nedokáží zahálet. Přesto, že už je mám obě operované a neměla bych ruční práce vůbec dělat, prostě neodolám. Zrovna jsem začala plést šálu a vlna zbude ještě i na čepici. Prý má být zima letos pořádně tuhá. Už se těším, jak přijdu z venku do teplého pokoje. Uvařím si dobrý čaj, za oknem bude padat sníh a já si přinesu krabici svých klubíček a sednu si do křesla. Jehlice občas o sebe cinknou, čas se zastaví a má mysl se zase toulá. Za maminkou do horské chaloupky, za dcerkami, kterým ruční práce nic neříkají, za první vnučkou, které za pár dní už bude deset let, i za tou mladší, osmiměsíční, usměvavou, která si ještě vystačí s pletenými bačkorkami od babiček. Klubíčkový čas přichází.