Jsem staré železo.
Staré i proto, že už mám vnuky a starší z nich jde právě do školy. I proto, že jsem překročil hranici důchodového věku. A hlavně proto, že jen co se na mě mladší kouknou, hned vidím, jak si mě otaxírovali: jako staré železo, které udělá nejlíp, když nebude moc překážet.              

Poctivě řečeno: nedivím se jim. Žijeme v době, která je historicky unikátní. Všechny ty kdysi mocné „rady starších“, opodstatněné životní zkušeností, ztrácejí autoritu i pravomoce. Mnoho z kompetencí, které jsme si osvojili, jsou ve věku překotného technologického rozvoje náhle k ničemu. Perspektivní jsou naopak ty, které my neovládáme a nejspíš už neovládneme. Ať už jde o práci s počítačem, chápání struktur Evropské Unie, znalost cizích jazyků, síť přátel v širém světě…              

A přesto: je naše životní zkušenost skutečně bezcenná? Copak už neplatí, že teprve na sklonku dne je člověk schopen uvidět na nebi hvězdy, které v plném jasu neviděl, ačkoli tam byly?            

Jsem si jistý, že to platí. Že životní zkušenost je velká, důležitá hodnota. Mladý člověk ještě nestačil zažít nevyhnutelné životní prohry, a poprat se s jejich následky. Netuší, jak vzácné jsou životní výhry a jak dobré je vážit si jich. Ještě neví, co to obnáší, zemře-li mu otec…            

Respekt k přednostem pokročilého věku není ode mne jen planým teoretizováním. Třeba pro písňové album jsem si vybral jako protagonistu šedesátníka – ten ať vypravuje! I když má pleš, brýle nemálo kil přes ideální váhu. Když jsem se svým úmyslem seznámil vydavatelské domy, sklidil jsem nezájem nebo přímo špatně tajený posměch. Copak nechápu, že současnost patří mladým, a samozřejmě „krásným“? No, to jsem pochopit odmítl. Vydal jsem pak to album s šedesátiletým debutantem Františkem Segradem sám. A stalo se, že posluchači všech věků řekli: zajímavé to je! A neříkali to do větru, ale prostřednictvím svých peněz. Koupili těch cédéček tolik, že albu Segrado zajistili platinový status. A ne staroželezný.              

Máme tedy pořád co říct. Vezměme to vážně. Nemusíme ani zpívat, stačí vyprávět. Ty příběhy, které někdo odvyprávět musí, aby se neztratily a zůstaly součástí naší rodinné i národní paměti.  Ani v proměnlivém světě se všechno nemění. Jistě ne to, že hledáme, co je dobré a co zlé. A že přidáváme vlastní důvody k zásadní myšlence, že dobro musí nad zlem vítězit a že v tom zápase musíme pomáhat.             

Pojďme to říct svým mladým ještě dnes. Věřím, že jako po staletí, i dnes to od nás přinejmenším v koutku srdce očekávají.    

Michal Horáček