Na zahradě mám starou hrušku. Dokonce pamatuje osmašedesátý rok, kdy jsem pod ní jedenadvacátého srpna solila její sladké plody slzami. Zažila toho hodně. A jak se říká, mohla by vyprávět. Téměř každé léto rodila jako divá. Takže se měli dobře všichni sousedé, kolegové v práci i známí.

Ale poslední tři roky nic. Buď nevyšlo počasí, nebo zmizely včely. A těch pár zelených chudinek, které se schovávaly za listy, si sršni stejně vždycky našli.

Konečně letos se úroda jakžtakž vydařila. Nedávno začaly plody pěkně tloustnout. A já se těšila, jak si brzy utrhnu čerstvé hrušky přímo ze stromu, a zakousnu se do sladké, křehké dužiny. Ale bohužel. Sršňům, vosám, ani sýkorkám překvapivě vůbec nevadí, že ovoce ještě nedozrálo.  Na zemi i na větvích začala převládat hnisavě hnědá barva.

Nedá se nic dělat. Musím zakročit a zachránit alespoň něco.

Avšak člověk myslí a smůla mění. Nejdřív se rozbil česáček. Celé odpoledne jsem ho spravovala. Přitom jsem si zadřela třísku z dřevěné tyče. Do rána to naběhlo a zhnisalo. Pak jsem dva podvečery do tmy česala nedozrálé a neshnilé hrušky. Ve dne bych se do větví neodvážila. Číhaly tam na mě ty potvory bzučivý. Dalším (a velice závažným) krokem byl způsob rychlého zpracování většího množství ovoce.

A teď se konečně dostávám k vlastnímu jádru věci. Kdesi jsem objevila zaručeně ověřený recept na hruškový džem s vanilkou ze šesti kilogramů ovoce. To je přesně ono, poskočilo mé srdce. Hned druhý den jsem vyrazila nakoupit zásobu cukru a citrónů. Nejdražší ingredience, vanilkový lusk, se naštěstí tloukl nudou ve skříňce.  Další odpoledne – loupání, krájení, vyvaření sklenic, napěchování do největšího hrnce domácnosti, vaření, dušení. Patla-matla.  Konečně v noci bylo vše dokonáno. Naplněné sklenice ještě nacpat do přineseného zavařovacího hrnce ze sklepa.  Pak je rychle z osmdesátistupňové vody vytáhnout, a spálit se.

Dodržovala jsem přesně návod. Vše odvážila a ingredience přidávala dle pokynů. Nevím proč, ale ráno se v zavařovačkách místo pevného džemu převalovala tekutá omáčka. Moc vábně tedy nevypadá.  Teď ještě uklidit zalepenou kuchyň – a další den je v (nebudu říkat kde).