Pod taktovkou Jiřího Hlávky vznikaly ve zdejší výrobně chlebíčky, které byly svého času poměrně silnou konkurencí pro tři podniky, přeživší z předválečných časů. Dům potravin se stal fenoménem a chlebíčky od Hlávky módou. Jméno Dům potravin bylo od konce padesátých let zmiňováno v souvislosti s dobrotami častěji, než Paukert či Zoufalý. Nepamatuji se, zda to bylo díky cenám, které tam byly nastaveny poměrně vlídně - konzerva Chatky, znamenitého masa z kamčatského kraba, stávala nějak okolo pětikoruny. Rozhodně však svou roli hrála lokace prodejny. Prakticky všechny cesty vedly přes Václavák a koupit pár dobrot pro nečekanou večerní návštěvu bylo u Hlávky ranou jistoty. Zvlášť po roce 1974, kdy začala fungovat síť pražského metra.

Vzpomínám na gruziňák, který tam byl běžně k mání za dobrý peníz, kaviár také, a lahůdkových salátů nespočetně. Dnes lze to, že Dům potravin nepřežil, vnímat jako nešťastné. Význam Václavského náměstí, frekvence kolemjdoucích, už řečená optimální lokace – metro, nádraží s příměstskými linkami, to vše mohlo být zárukou pro jeho další existenci. Tím spíš, že skutečných lahůdek dnes aby jeden pohledal! Obchodní dům Bílá labuť (respektive vlastník, společnost Rephana), který zde od roku provozoval svoji „dceru“, vsadil na hypermarket a světovou síť fastfoodu. Ovšem ukázalo se, že za těmito zástěrkami jsou skryty její jiné aktivity. Z Domu potravin se měl stát hotel a měla nad ním přibýt věžová střešní nástavba. Naštěstí k tomu nedošlo. Chlebíčky či stopku koňaku si tam už nedáme, a všichni ti, kteří by tak učinili, se zřejmě nestanou štamgasty onoho fastfoodu. Tím spíš, když se o návyku na jeho produkty ze zdravotního hlediska dost pochybuje. Možná se pletu, nebo nemám informace, ale pochyby na závadnost lahůdkových salátů, jsem nezaslechl nikdy. Tedy krom občasného váhání nad jejich čerstvostí.

Éra Domu potravin skončila někdy na počátku devadesátých let dvacátého věku. Netrvala dlouho, ani ne čtyřicet let. Ovšem stopa, kterou v povědomí mlsných zanechala společnost i osoba Jiřího Hlávky, ta ještě tak úplně nevychladla. Což je v čase, kdy nemonetární hodnoty mnoho neznamenají, potěšující.  

V souvislosti s vývojem obchodu lahůdkami v porevolučním období je třeba zmínit jednu událost. S odstupem času viděnou jako až ostudnou. V prosinci 2013 byla s velkou pompou otevřena Prodejna lahůdek Julius Meinl na ulici. 28. Října. Ve čtyřech podlažích slibovala až patnáct tisíc druhů zboží - například 400 druhů sýrů, na 250 uzenin. Oddělení ryb potom vedle žraloka, humra, obřích krevet z Indie a ústřic nabídne na druhů sladkovodních i mořských živočichů. Po prvotním nadšení však přišlo rozčarování, hned u prvních regálů za vchodem. Produkty zde byly stejné jako v každém řetězci. Jen o čtvrtinu až třetinu dražší! Nedosti však na tom. Po pár dnech provozu nastala situace, kterou management bez dalšího nezvládl. Během noci došlo k poruše na elektřině, která znamenala výpadek všeho, i lednic. Logické by bývalo bylo prodejnu načas zavřít a pořádně znovu připravit na zákazníky. Ale nestalo se, a „chrám lahůdek“ – promiňte mi expresivní výraz – páchl jako tři rybářské vesnice pod žhavým sluncem. Při vzpomínce na vyvoněné regály v mateřské prodejně na vídeňských Příkopech, nebo pult uzenin berlínského KaDeWe - kde vás vůně desítek a desítek druhů šunek dostane tak, že si koupíte alespoň plátek na utišení Pavlovova reflexu, i když původně jste šli jen pro krém na boty – se labužníkům chtělo až zaplakat.

Všechny hlasy hovořily o brzkém konci. Ten opravdu nastal. Po necelém roce fungování, v říjnu 2014, Dům lahůdek svou neslavnou kariéru ukončil. Netuším s jakými záměry šla společnost do provozování tak rozsáhlé prodejny navíc komoditně velmi ošidné. Navíc v tehdejších podmínkách hodně riskantní, o ne zrovna šťastném místě, kde působila nemluvě. Jestli český trh podcenil sám Julius Meinl nevím, ale zkušení čeští manažeři museli tuto situaci předvídat. Navíc, až šestkrát přepálit odhadované příjmy, to není jen tak! Nemohu si pomoci, ale až příliš se to podobá scénáři o dalším osudu budovy, jaký kdysi nastavili majitelé Domu Potravin a jeho přeměnou na hotel.

Milan Ballík pro portál i60