Polovinu května už máme za sebou a pořád je zima jak v Rusku. To na Moravě býval za mého mládí květen teploučký a příjemný, plný květin, rozkvetlých keřů a stromů. Když pršelo, byl to deštík májový, teplý a jemný, dnes říkáme zahradnický. Žádné povodně, ty skončily už počátkem jara, když rozpukaly ledy a odplavaly kry. Pan řídící nás vodil na procházky do polí a na louky, ukazoval nám jarní květiny a učil nás, jak se jmenují. Dodnes umím velkou většinu rostlin pojmenovat jenom díky základní škole. A vodil žáky i do naší „domovácké“ zahrady, což byla zahrada při dětském domově. Byla velikánská jako park a rostly v ní různé vzácné keře, které dnes najdete skoro u všech rodinných domků, ale tehdy je lidé na vesnici nepěstovali a neznali. Třeba magnolie, rododendrony, venkovní azalky, všelijaké túje, vzácnější druhy borovic, jabloně, na kterých rostla veliká šišatá jablka. Říkali jsme jim bomby. Když jste s nimi zatřásli, semínka v nich rachotila jak v dětském chrastítku a to znamenalo, že jablka už dozrála a mohou se sklízet.

Po celý rok v zahradě něco kvetlo. Když kostelník potřeboval vyzdobit kostel na májové pobožnosti, posílal ženy k nám, aby natrhaly ohromné koule bílých kalin a šeříky, kterých tady kvetla spousta druhů všech barev. A jasmín! Ten nám večer omamně voníval do oken.

Květen byl pro nás děti ráj. V květnu se v místním kostele konaly májové bohoslužby. Děvčata se oblékla do svátečních šatů a před postranními oltáři přednášela zbožné básničky a za doprovodu varhan zpívala náboženské písně. Moji rodiče nebyli věřící a nepřáli si, abych byla vychovávána ve víře, takže jsem do náboženství nechodila. Tím pádem jsem nemohla přednášet ani zpívat v kostele a to mi přišlo nespravedlivé. I Růženka Sobková, která si nebyla schopna zapamatovat čtyři verše a navíc koktala, přednášet mohla, ale já ne. Růženka dostala nové šaty a s velikou kyticí v náruči se hrdě nesla do kostela přes celou vesnici a já, která bych to uměla přednést stokrát líp, jak jsem si tehdy neskromně myslela :-), já jsem mohla jenom koukat a závidět. Rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat. Půjdu prostě na faru a o básničku si řeknu. Sebrala jsem všechnu svou odvahu i sebevědomí a šla jsem za velebným pánem. Tehdy tam lidé oslovovali faráře „velebný pane“. Zazvonila jsem u dveří, bledá napětím a důležitostí situace, v duchu jsem si opakovala, co řeknu, když v tom se dveře otevřely. Ale nestál v nich velebný pán, nýbrž jeho hospodyně. To jsem nečekala. Co teď? Zhluboka jsem se nadechla a pěkně nahlas jsem začala: „Dobrý den, paní Velebná, je doma pan Velebný?“ Hospodyně nejdřív udiveně zírala a nevěřila vlastním uším, ale pak se dala do hlasitého smíchu. Chechtala se, až slzela, ani nedokázala faráři srozumitelně říct, co tam vlastně chci. Ale pan farář se nesmál. Mračil se a poslal mě domů. „Ty nejsi členkou naší náboženské obce. Do náboženství nechodíš a v kostele jsem tě také ještě neviděl. Běž domů. Nemůžeš přednášet v kostele.“ Tak nějak mi to řekl, ale v osmi letech jsem ho nechápala. Myslela jsem si, že je velebný pán pěkně protivný chlap a že kašlu na kostel a budu raději říkat básničky do místního rozhlasu, až bude zase nějaká oslava.
Nakonec jsem ale přece jenom do náboženství chodila. Sice jenom jeden rok a nebylo to kvůli náboženskému zanícení, nýbrž kvůli škubánkům. Ale to už je jiné povídání.