Tři lékaři, kterým vděčím za to, že jsem mohl oslavit své sedmdesátiny
Ve svém životě jsem vystřídal péči mnoha lékařů a na většinu z nich vzpomínám jen v dobrém. Počátkem května jsem oslavil své 70 - té jubileum a plně si uvědomil, že největší zásluhu na tom, že jsem se ho dočkal, mají zejména tři z nich. Rozhodl jsem se alespoň zveřejněním tohoto mého příběhu jim za to poděkovat. Moc mě mrzí, že si ho první z nich, paní MUDr. Ilona Dvořáčková, která působila mnoho let ve Fakultní nemocnici v Ostravě – Porubě, bohužel už nemůže přečíst.
Všichni pacienti u paní doktorky oceňovali nejen její vysokou odbornou profesionalitu, ale i hlubokou lidskost, vždy přívětivá, poctivá a pozitivně myslící. Nechť čtenář posoudí sám.
Začalo to v říjnu roku 2004 mou banální virózou s vysokou horečkou, která po nasazení antibiotik ani po týdnu neklesla. Nejednou jsem už zažil podobnou situaci, kdy předepsané antibiotikum nezabralo a bylo mi předepsáno nějaké jiné. I když jsem byl objednán ke kontrole až na pondělí, po naléhavé prosbě mé ženy jsem navštívil ordinaci paní doktorky již v pátek odpoledne.
Ta mě velice pečlivě vyšetřila a sdělila, že mě posílá k hospitalizaci na plícním oddělení fakultní nemocnice. Marné bylo mé přesvědčování, ať mi předepíše silnější antibiotika a pustí mě do domácí léčby, že se mnou o víkendu v nemocnici určitě nic dělat nebudou. Jak jsem se tehdy mýlil! Plícní lékařka mi nechala odebrat kostní dřeň a za hodinu mě čekal tvrdý ortel: „Je nám moc líto, ale onemocněl jste akutní leukémií. Ještě dnes Vás odveze sanitka na Hemato-onkologickou kliniku FN v Olomouci, kde se léčí pacienti s leukémií z celé severní Moravy."
Kdo ze čtenářů zažil na vlastní kůži hrozné sdělení diagnózy zhoubné nemoci, tomu nemusím popisovat, v jakém psychickém stavu jsem se při jízdě do Olomouce nacházel. Do té doby jsem věděl o leukémii jen z médií, když na ni zemřel tehdejší ministr zemědělství Josef Lux, daleko od domova, v prestižní klinice v USA. Byl jsem tehdy přesvědčen, že je to definitivní konec mého života. A nebyl!
A to díky skvělému lékařskému týmu olomoucké HOK, vedené jejím přednostou Prof. MUDr. Karlem Indrákem (mimochodem narozeném ve stejném roce jako já), který mě v mém značně nedobrém psychickém rozpoložení osobně ujistil, že na jeho oddělení udělají maximum k mému uzdravení. Nebudu se zde podrobněji zmiňovat o průběhu několikaměsíční léčby, o chemoterapiích, o nízké imunitě, o skvělých sestřičkách v rouškách, o stavech střídající se naděje a beznaděje. Mezi jednotlivými chemoterapiemi, pokud to můj imunitní systém dovoloval, jsem byl hematology vždy na několik dnů propuštěn domů, kde o mě láskyplně pečovala moje žena i 25letý syn. Nikdy nezapomenu na lidský přístup a povzbudivá slova jak Prof. K. Indráka, tak mého ošetřujícího lékaře MUDr. Jaromíra Hubáčka, PhD, kteří mě po celou dobu léčby psychicky podporovali a dodávali naději ve vyléčení z této zákeřné nemoci, a budu jim navždy vděčný, že se jim podařilo „sundat mě z hrobníkovy lopaty“. Stejně tak i MUDr. Iloně Dvořáčkové, že v onen osudový pátek nepodcenila můj zdravotní stav, rychle jednala (včasnost zahájení léčby onkologické nemoci bývá rozhodující).
Na pravidelné kontroly do olomoucké HOK (k MUDr. J. Hubáčkovi) jezdím z Ostravy již celých 12 let, a když jsem se 9. května tohoto roku opět setkal s oběma výše jmenovanými lékaři, velice mě potěšila jejich gratulace k mému životnímu jubileu a věřím, že oba zase potěšilo mé upřímné poděkování za vše, co pro navrácení mého zdraví udělali a dodnes dělají. Snad tento můj příběh bude i určitým psychickým povzbuzením a nadějí pro ty čtenáře či čtenářky, kteří se dostali nebo třeba dostanou (což ale nikomu nepřeji) do obdobné těžké situace, jako jsem se před léty dostal já sám.
Pošlete odkaz na tento článek
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %