Volá mě máma do koupelny,

„Podívej se mi na ni",

do výšky ruku zvedla,

myslím, že i máma zbledla.

Malá, tvrdá bulka tam byla,

pod kůží se jí skryla.

Jen jsem se usmála,

„Mami, to nic není",

cítím v sobě chvění.

Vím, oč tu kráčí,

proč se její čelo mračí.

Operace, chemoterapie,

to se člověku špatně žije.

Za půl roku jsem na tom byla stejně,

bulka schovaná na stejné straně.

Psychicky jsem to nezvládala,

raději jsem se mámě vyhýbala.

Rodiče jsem trápit nechtěla,

sama jsem o nemoci věděla.

Bez vlasů, bez nálady,

točila jsem se k lidem zády.

Také bratr této nemoci podlehl,

těžké léčení nesvedl.

Máma mi za devět měsíců odchází,

a mně oba dva tak moc schází.

Zbyl mi táta, který bez nohou byl,

v tomto stavu, několik  let žil.

Co si počít mám? Jak se postarat?

Kam mám svého tátu dát?

Sama zápasím s nemoci,

jak mám tátovi pomoci?

Vyřešil všechno za mne osud,

vzpomínám na ně dosud.

Byli jsme obyčejná rodina,

opustili mne, když přišla

jejich hodina.