Ostrava zahájila rok 2017 přípravami k oslavám. Od založení města totiž letos uplyne 750 let. V roce 1967 jsem se účastnila  na tehdejším náměstí Lidových milicí velkolepého jarmarku k sedmistému výročí! Bylo mi tehdy třináct let, akce se konala v září a byla doprovázena hustým deštěm.

V tomto městě jsem se narodila a postupně jsem se seznamovala s jeho barvami, šedou a černou. S rodiči a prarodiči jsem v domku za kostelem bydlela v centru Přívozu. Od severovýchodu na nás padaly saze z komínů šachty, sazovny a koksovny. Od západu nás zásobovaly kouřem parní lokomotivy. Můj otec pracoval jako horník na dole Vítězný Únor. Doma se v kamnech topilo černým uhlím. Když ze šachty přijelo nákladní auto s "deputátem" a vysypalo na dvorek několik metráků uhlí, bylo o zábavu postaráno. Jako děti jsme si to nenechaly ujít. Nabírali jsme uhlí malými lopatkami do kbelíků a dospělí je vysypávali do šopy - kůlny na dvorku. Večer jsme byli od mouru všichni jako kominíci!

Z titulu nejstarší dcery a vnučky jsem pomáhala mému dědovi každou sobotu s úklidem našeho malého společného dvorku. Dědeček poctivě vymetl všechny kouty, nadělal hromádky a já pak nastavila lopatu, na kterou koštětem nahrnul ten černý "poklad" z popílku, sazí a prachu. Mým úkolem bylo bezpečně dopravit každý malý náklad do popelnice v průjezdu. Mně, jako malé svéhlavičce, připadala dědova práce s koštětem andělsky krásná, zodpovědná a nedostižitelná! On měl tu hlavní zásluhu, že jsme pak zase celý týden chodili a hráli si s ostatní drobotinou na upraveném a čistém dvorečku!  Jak já mu to košťátko záviděla, jak jsem se třásla nedočkavostí, že jednou, jednou už konečně budu podle něho dostatečně " velká a spolehlivá" a naše role se vymění. Přesto, že jsem v domečku bydlela až do svých skoro 21 let, kdy jsem se po svatbě odstěhovala, k tomu nikdy nedošlo.  Můj pracovitý a důsledný dědeček se dožil úžasných 92 let. Já jsem časem zjistila, že ta jeho houževnatost, píle, smysl pro pořádek a poctivost zůstala ve mně a že to kouzlo není v košťátku, ale v člověku samém.

Vůni té " černé děvuchy věrné" jsme ovšem bezmezně milovali. Do mých patnácti let jsme povinně a bezpodmínečně trávili všechny prázdniny v Beskydech. V rodné dědečkově chaloupce, ze které se s celou rodinou odstěhovali do Ostravy. Abychom se nadýchali čerstvého vzduchu! Když jsme se z prázdnin vracívali vlakem domů, do Ostravy, ještě než vlak dojel ke stanici Ostrava - střed, jsme cítili tu, pro nás nejkrásnější vůni: z Vysokých pecí, z dolu Hlubina, z ocelárny, jak nám voněla! V horách jsme vlastně dýchali průzračný horský vzduch, jednou voněl deštěm, podruhé pryskyřicí, nebo senem a ani jsme si neuvědomovali, že něco dýcháme! Ale ten náš, ostravský, to bylo něco, ten byl s námi deset měsíců v roce, byl náš. Vystoupili jsme z vlaku na Hlavním nádraží na frýdlantském nástupišti a se všemi kufry a taškami jsme běželi po chodníku k našemu domku. V zahrádce odkvétaly bílé květiny na vysokých stvolech a to už jsme věděli, je konec prázdnin, škola nás volá...

V souvislosti s rokem 1969 se Ostrava začala proměňovat. Náš ročník ukončil devátou třídu a rozprchli jsme se do škol a učilišť. Byla zbourána naše škola (1970) na Mariánskohorské ulici, stejně, jako Jirská kolonie, začaly se stavět nové domy. Svět kolem nás se najednou stával zajímavějším, barevnějším a plným nových prožitků. Zlepšovaly se technologie na zmenšení prašnosti. Některé nešvary nejsou ale ani po tolika letech zdaleka vyřešeny - viz ostravské laguny bývalé rafinerie. Domy na nových sídlištích hýří barvami. Tep města se zrychluje a my, dříve narození, už s ním pomalu nestačíme držet krok. Již pět let využívám jeden obrovský dar. Bydlím na kopci nad řekou Odrou a Ostrava mi leží doslova u nohou. Sleduji město  brzy zjara, obsypané zelení a vonící květy stromů v parcích a zahradách, v létě prozářenou poledním sluncem, které ho chce zbavit svým léčivým žárem všech neduhů a trápení. Na podzim bývá zase utopené v záplavě zlatavého listí. Jen v zimě se  brání zuby nehty bílému hermelínu, který by tak přelahodně zakryl všechny jeho bolístky. Vítr mrazivec by ho od Lysé hory zasypal a přikryl sněhovou peřinkou i s polštářem.

Město uvyklo své sametové černi. Oslepeno září tavících pecí, žárem kovaného železa a milióny tun rudého koksu si libuje v sametové černi slepoty. Ještě ale nezapomnělo na radostný výskot dětí, které tak rády jezdí na saních, na lyžích a bruslích, a občas shovívavě podrží na sobě tu bílou studenou třpytivou nadílku. V poslední době jen výjimečně rozhodí pár sněhových vloček o Vánocích. Pak se otřepe, jako psík a v tichosti složí hlavu na černý polštář v hlubokých slojích, ve kterých už nerachotí sbíječky ani kombajny, a znaveně přivře své černé oči....