Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, poprvé na to přijdete náhodou. Zůstala jsem sama se třemi dětmi 8, 6 a 4 roky. Starší kluci, nejmladší dcera. Denní koloběh už byl zaběhnutý, vzbudit dcerku, abych ji odvedla do školky a byla v práci včas. Ještě honem kontrola budíku a už jsem spěchala.

Poprvé jsem se musela vrátit zpět pro důležitý dopis. Otevřela jsem dveře a ejhle, v pokoji se svítí a 6letý syn klečel na okně. (Okna byla zavřená na čtyři kličky a já mívala problém je otevřít, tak jsem si byla jistá, že okno nikdy neotevřou). Poprvé se mi zatmělo před očima, otázka, co tam dělá, byla zbytečná, protože odpověď jsem mohla předpokládat, NIC. Jako vždy.

Nebylo by na tom nic neobvyklého, většinou se dívali z okna, kdyby k mému údivu nezačal slézat ze skříně na okno ten nejstarší syn. Stačila jsem jenom zjistit, že skákali ze skříně na rozkládací křeslo. V rychlosti dostali kázání s tím, že si o tom ještě promluvíme. Rychle jsem vzala dopis a omylem jsem shodila tužku za skříň. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale nedařilo se. Podívala jsem se za skříň, kde ji najdu, a čekalo mne další překvapení. Nevím, jak často odtahujete skříně, ale já měla zhruba 4 měsíce vymalováno. Za skříní jsem viděla nějaký hadr nebo něco podobného. Mávla jsem nad tím rukou a utíkala do školky a do práce.

Cestou do práce jsem vzpomínala na své dětství. Dva starší bratři a já nejmladší stejný věkový rozdíl. Také jsme vyváděli spoustu lotrovin. Jedna vzpomínka se mi ale vynořila.

Rodiče odešli brzo ráno do práce a my, stejně jako mí kluci, byli vzhůru, jen co zacvakly dveře. Rozdíl byl v tom, že my jsme přistavili židli, vylezli na skříň a skákali na postel. Byli jsme asi stejně staří. To se opakovalo den co den, než se nám podařilo postel rozbít. Opatrně jsme ji složili dohromady a byli jsme ty nejhodnější děti. Nikdy jsme neuvažovali, jak bylo sousedům pod námi, když se jim ve 4 hodiny ráno houpal doma lustr.  

Při starostech všedního dne jsem si vzpomněla asi za týden, že je něco za skříni, a světe div se, už tam nic nebylo. Našla jsem pouze tužku.

Zavolala jsem si chlapce a začala s „výslechem“

„Co bylo za tou skříní?“ „Nic,“ zbytečná otázka, odpověď jsem mohla předpokládat. Vždy, když se něco stalo, tak nikdo nic neprovedl, vše se u nás dělo samo. Po delší chvíli jsem se vše dověděla.

„Spadlo nám tam tričko.“ „Jen tak, samo?“ „Ne, házeli jsme ho po sobě.“ „A kam jste ho dali?“ „Vyprali jsme ho a schovali.“ Chtěla jsem ho vidět a tak mi ho donesli ukázat. Nebylo špinavé, za skříni leželo jen pár dnů. „Jak jste ho vyprali?“, zněla má otázka a odpověď mne překvapila natolik, že jsem nevěděla, zda se mám smát nebo zlobit.

„Nejdříve jsme ho vymáchali v umývadle a potom jsme ho dali do pračky. Zapnuli jsme to na 5, nalili 1 kalíšek (asi 2dcl) vody a zapli. Jak pračka doprala tak jsme tričko usušili a schovali.“

Samozřejmě že to bylo zbytečné, protože voda se trička ani nedotkla. Všechno jsme si vyříkali a zase byl pár dnů klid.

A co pračka? Byla v pořádku, protože prostřední syn mi při praní hodně pomáhal, když jsem byla rok na nemocenské a nemohla se vůbec hýbat a chodila jsem s velkými bolestmi. Radila jsem, syn pral v menší pračce a do automatické pračky to dával pouze vymáchat a vyždímat. Proto zvládl pračku nastavit a zapnout. Zapomněl ale na důležitou věc, a to pustit vodu.

Prostě mám děti šikuly.