Protože mám spoustu přátel daleko od mého bydliště (Praha) - jednu kamarádku u protinožců, jinou v Americe, další kamarády a kamarádky v různých koutech Evropy, syna v Německu, maminku s tatínkem ve Zlíně, využívám často sociální síť ke společným sdílením mých radostí. Abych moc nevypisovala, využívám velmi ráda fotografie, které mi pomáhají sdělovanou situaci věrně dokreslit.

Včera v podvečer jsem se chtěla opět podělit o malou všední radůstku. Jenomže mi chyběla fotka. Tak jsem rychle vyběhla ze dveří na schody, které jsou lemovány květináči s rozbujelými kvetoucími muškáty a petunkami. Když jsem scházela po schodech, nějaká mocná síla mne přiměla pohlédnout ke květům.

„Mankote, kolibřík!“, mylně jsem si pomyslela, když jsem uviděla prťavého „ptáčka“ třepotajícího neuvěřitelně rychle křidélky s dlouhým tenkým zobáčkem a v letu (na místě) sajícího nektar z kloboučků květů, aniž by na květ usedl.

Ihned jsem s usilovným nadšením začala s lovem kolibříkové senzace. Lítala jsem okolo květin jako blázen, packala o schody, vrávorala, dělala vše, abych to divoké stvoření vyfotila. Nacvakala jsem asi 100 záběrů. Po té zvědavá a nedočkavá jsem v PC oddělila hrubé zrno od plev, pak ještě jednou a desítku zbývajících záběrů jsem si s pýchou prohlížela. Zdařilé fotky jsem zavěsila ke sdílení s kamarády a přáteli i na FB, neboť se mi podařilo vyfotit, jak jsem zjistila, Dlouhozobku svízelovou (Macroglossum stellatarum) nebo zimolézovou (Hemaris fuciformis), motýlka, patřícího do čeledi lišajovitých.

Původní záměr k focení mi sice nevyšel, ale svým přátelům jsem na sociální síti nezůstala dlužna.