Je konec školního roku a pro mnoho babiček a dědečků je to důvod k malé oslavě. Už nebudou muset každý druhý den jezdit s vnoučaty po městě z místa na místo, ze škol a školních družin do všelijakých kroužků a čtverečků.

Jakmile jsem si to uvědomil, odhodil jsem stresový diář se záznamy, kam koho dopravit, a šel jsem si udělat ranní kávu. Vtom zvoní telefon: „Ahoj tati. Tak jak se připravujete na příští týden? Vzpomínáš, že jsme se dohodli, že u vás budou 14 dní naše děti? Já se tak těším, tati…“

 A v telefonu dětský hlásek: „Dědo, a já se tak moooc těšííím!“

 Aha. Tak si osladím aspoň to kafe.

Nejen, že s nimi trávím půldny v dopravní vřavě, často ve chvatu, s drobnými konflikty o pamlscích (ne pro mě!) a s neustálým pobízením, upozorňováním a napomínáním. Potěr s potěrem! (To mám od vlastní babičky, když nás hubovala.)   

Vy íčkaři se ale nebojte. Tak jak to je skoro ve všech rodinách, děda s babičkou chvilku lamentují, ale pak si vzpomenou na dychtivé dětské oči a… už se vlastně taky těšíme. Jen my a děti. Bez kroužků a čtverečků.