Zelené vavříny z vítězného věnce zapadly prachem.

Vše se v popel mění.

Raněné srdce krvácí pro milence a budoucnost

je studna osamění.

Tři růže z papíru s pachutí nostalgie,

já s tváří u zrcadla jen sobě dávám vinu.

Do zámku klíč, stažené žaluzie,

ta trocha šera z tajemného stínu.

Piju až do dna kalich pelyňkový a skýva kamenná

mně vylamuje zuby.

Nikdo mi neporadí, nikdo nenapoví, proč božský cit

mne dohnal do záhuby.   

Snad byl jen sněním choré fantazie

a nikdy nesplynula naše těla.

Trefený pták teď křídly o zem bije

a jeho duše k nebi odletěla.