Otevřela jsem oči, až když jsem na tváři ucítila hřejivý svit ranního sluníčka. Z okna jsem zahlédla  neskutečně modrou oblohu, která na mě vykukovala za smrky, rostoucími opodál.

V loňském spadaném listí, pod mohutnými buky, hlasitě hospodařila veverka a předváděla mi, jak rychle dokáže vyšplhat na ten svůj strom. Mírný větřík jemně rozechvíval lístečky stromů, které svým tichým šuměním dotvářely pocit klidu a pohody. Pod druhým oknem probíhala každodenní siesta srnek, které k nám chodily posnídat a vyhřívat se na sluníčku u teplých zdí naší chaty.

Zasněně se dívám z okna a najednou cítím na své paži jemné, ještě z peřin vyhřáté ručičky své vnučky. Babičko, myslíš, že srnkám kručí v bříšku tak velký hlad jako mi? Ptá se zvědavě a protírá si ještě ne úplně probuzená očka, aby na srnky lépe viděla. Ví, že se nesmí příliš hýbat, protože by se nás začaly bát a přestaly by k nám chodit. A nám oběma by to bylo moc líto.

Společně prožíváme začátek nového krásného dne a já děkuji osudu za ty pohodové chvíle, které nám dopřává.