Přijížděv do jihomoravského městečka, uviděl jsem na bytelném domu blízko světelné křižovatky nápis: Řízená degustace. Vtom červená!

Okamžitě jsem zastavil a s manželkou jsme vešli. Totiž, než jsme vešli, obdrželi jsme vstupní degustační čísla. Já 34, moje žena 222.

Hned u vchodu jsem proto oslovil uklánějícího se pána: „Prosím vás, proč mám číslo 34, ale moje žena tak vysoké, 222? Přišli jsme spolu a spolu také chceme odejít.“

„To je v pořádku,“ usmíval se ten človíček. „Pro pány jsou vyhrazena čísla od 1 do 199 a pro dámy od 201 výše. Potřebujeme mít přehled, kdo vchází, a porovnat jej s tím, kdo vychází. Žen je méně na vstupu, ale někdy převažují na výstupu.“

„Pánové mizejí,“ šeptala mi žena varovně.

Vzápětí se nevinný mužíček od vchodu proměnil ve vinného manažera. Do ruky nám vtiskl sklenky již naplněné cílovým mokem a přesunul se k předsednickému stolku. 

„Dobrý den a pěkně se usaďte,“ uvítal nás degustační řidič. „Tam ne, tady doprava,“ ujal se své vůdčí role.

Popošli jsme dovnitř a v sále byli usazeni do deváté řady.

Vinný šéf zahájil zajímavou přednášku o vzniku kvalitního vína. Začal odzrněním („To by se hodilo i našemu televizoru“, sdělil jsem ženě), pokračoval výkladem o jeho čištění, macerování a odstranění rmutu. V tu dobu bych už rád odstranil vlastní rmut, neboť jsme stále drželi plné sklenky, aniž bychom obdrželi pokyn k ochutnávce.

Ale už to přišlo! Mužík názorně předvedl, jak sklenku správně držet, a řízenou degustaci zahájil. Na pomoc si musel vzít mikrofon, neboť cinkání a tlumené přípitky macerovaly jeho slovní projev. „Ruku výše, prosím. Krátký lok a oči přitom sklopit, sklopit… Prosím pána v sedmé řadě – sklopit.“

Pán v sedmé řadě sklopil a degustace pokračovala. 

„Ta dáma vzadu, ano vy, dopijte tu skleničku. A vy pane, okamžitě přestaňte, už jsem vám to jednou říkal. Cože? Vy si tam vzadu dolejváte? Nedal jsem pokyn!“

Řízená degustace úspěšně pokračovala. Vinoman se pohyboval z jedné strany sálu na druhý, přiléval víno, udílel pokyny, občas si stoupl na stůl a zahovořil do mikrofonu. „Změna značky!“ vykřikl například. „Děvín končí, Děvín končí, přecházíme na muškáty. Pána na 10C, který si nalil Pálavu, žádám, aby okamžitě přešel na Ryzlink rýnský.“ 

Mně se řízená degustace docela líbila, jen moje žena se pokusila o dílčí řízení sama. „Už dost, nech toho,“ hučela do mě, „po Sauvignonu už jen Veltlín, vždyť řídíš.“

Já však poslouchal pouze pokyny našeho vůdce. Pojednou se v jeho rukou objevilo žluté světlo – pozor! A hned na to červené. Stop pití? Už?!

A mužík nečekaně a s gustem degustaci ukončil. Já chtěl ještě něco dodat, ale vtom do mě drcla manželka: „Jeď! Máš zelenou.“