Ofidiofobie neboli strach z hadů se řadí mezi tzv. zoofobie, tedy záchvaty panické hrůzy, jež jsou vyvolány zvířaty. Ofidiofobií trpí, více než jinými fobiemi, zejména ženy. (Zdroj: internet)

K napsání tohoto příspěvku mě přivedla otázka dne od Aleny Tollarové „Pohladili byste hada?“ Už jen ta představa mi ježí vlasy na zátylku. Had je pro mě zvíře, které mi odjakživa nahání příšernou hrůzu.

Stalo se mi to v dětství, bylo mi asi tak devět nebo deset let, bydleli jsme na samotě v bytovém domě. Měli jsme tam sice studnu, ale vodu jsme z ní nemohli pro závadnost používat. Tehdy to nikdo neřešil, pro vodu jsme chodili k lesní studánce, která byla vzdálená asi 15 minut chůze. Voda byla vynikající. Cestička vedla nejdříve přes zahradu, která patřila k našemu domu. Můj táta šel s kbelíky v každé ruce pro vodu a já zahlédla, že se před ním klikatí něco stříbrného. Zmije!!! Začala jsem ječet, plakat a vyrážet ze sebe prosby ať tam nechodí, že je tam had. Táta, však pokračoval v chůzi a já ječela a ječela. Přišel až k hadovi, sehnul se a chytil „hada“ do ruky, to už jsem neměla daleko k mdlobám. Ten had mu nějak tak mrtvě visel z ruky. Třásla jsem se a plakala i když mně z uctivé dálky ukázal, že to není had, ale vypáraný starý zip z nějakého oblečení. Hadů tam bylo hodně, nejednou jsme na hromadě kamenů našli klubko svíjejících se malých potvor.

Utekly roky, to už jsem byla vdaná a mým dětem asi tak deset a osm let. V létě jsme u zahrady obraceli seno. Ptala jsem se manžela „Nebudou tu hadi?“ Manžel pokrčil rameny a říkal „Pojď vedle mě, kdyby tu nějaký byl tak uteče.“ Stoupla jsem si vedle něj a první záběr do sena a kolem kotníku se mi něco omotalo. Had. Měla jsem nervový záchvat, okamžitě jsem odvolala děti i když ty mě uklidňovaly, že to nebyl had, ale slepýš. Plakala jsem, jako kdyby mi spadly hračky do kanálu. Nemohla jsem se uklidnit. Příšerné. Dlouho, snad několik let jsem při vzpomínce cítila toho hada nehada kolem kotníku.

Takových okamžiků jsem zažila více, třeba koupání v tůni mlýnského potoka a kousek ode mě nějaký klacek. Když jsem si uvědomila, že to není klacek ale had, tak rychle z té tůně ještě nikdy nikdo nevylezl, to se vsadím.
Sbíráme houby a já si sednu na takový krásný odpočinkový pažit, místo jsem pořádně prohlédla. Manžel poodešel kouknout se do mlází na křemenáče. Pootočím hlavu a dva metry ode mne je v klubku stočená pořádná zmije. Jsem mrtvá strachy, snad jsem přestala i dýchat. Naštěstí se manžel vrací a vysvobozuje mě.

A nakonec vám povím, jak jsem se překonala, ale z fóbie z hadů rozhodně nevyléčila.

Jednou k večeru zvonila na mě sousedka (stará pani), že má v předsíni hada. Byla jsem sama doma. Ta potvora ji tam vlezla skulinou mezi dveřmi a prahem. Byla vyděšená, tak jsem vzala lopatku a smeták a šla do boje. Podařilo se mi nějakým zázrakem užovku ulovit na lopatku a vynést ven, hodila jsem ji do vody. Vím že umí plavat. Nevím, co by se stalo, kdyby mi chtěla z té lopatky utéct. Byl docela studený večer a had byl už takový ztuhlý. Ne, hada bych nikdy nepohladila.