Přežít páteční odpoledne v přelidněné Praze je opravdu o život. Všichni se vyvalí na ulice, do pražské dopravy, přes týden přeci neměli na nic čas!

Na ulicích jsou vidět na nákupech století důchodci. Slepci s bílými „radary“ také musí nakupovat jídlo až v pátek. Venkovští policisté s taškami plnými špinavého prádla se s nimi vrací k venkovským pračkám, maminek. Matky s kočárky musí také náhle kupovat jídlo. Vesničané v černých šatech v Praze v pátek odpoledne pohřbívají příbuzné. Nakupovat musí penzisté o berlích. Prostitutky s nočním líčením vyráží do „pracovní“ směny. Bankovní lupiči zatím neútočí, krást začnou až před šestou hodinou, to tam bude víc peněz!

Prodrat se velkoměstem a nakoupit maso na víkend je moc náročné. Přesto jsem v té mele jako starý mládenec získal cvik. Umím třeba nakoupit selečí maso (levnější než bůček z dospělé svinky), uzený hovězí jazyk na tenké plátky nakrájený, teď už podpultové morkové kosti, ba i hovězí líčka. Zásobování Prahy masem je teď lepší než v obdivovaných USA. S nákupem se musím prodrat metropolí, do naší ulice hrůzy a naším činžákem hrůzy.

Dnes před naším domem bylo nějak divněji. Z putyky pro propuštěné trestance se ozýval jásavý zpěv vězňů, z nabyté, aspoň krátkodobé svobody. Zpívali si moravské lidové písně. Před putykou stál v uniformě obecní policajt, pokuřoval doutník a listoval si v pornočasopisu. Na chodníku leželo novinami přikryté mrtvé tělo kriminálníka. Dochlastal, ušel jen dva metry a na místě skonal. Čekali na „černé havrany“! V knajpě spoluvězni o ničem nevěděli, pěli.

Něco jsem musel přikoupit u nás v domě, u Vietnamců. Platil jsem pětistovkou a tisícovkou. Vietnamka má zkušenosti s olupováním, několikrát denně! Pětistovku si ihned zastrkuje za podprsenku, tisícovku až pod kalhotky.

Na našem domovním schodišti se také ozývala hudba. Manželský domovnický pár právě omýval schodiště. On si zpíval: Proč tvá ústa milá mlčí, když mé srdce láskou plá…, ona si štěstím, z dobře placeného domovnictví hvízdala.

V našem patře se ozýval řev vdovy a nájemníka: ty mě vyženeš na ulici, chcípnu tam hlady a mrazem, on: nikdo tě na ulici nevyhání, ještě!

Vařit jsem se začal učit sám, už od 23-ti let. Neměl jsem komorníka a byl jsem budoucí starý mládenec. Začínal jsem ohřevem párku ve vodě. Po několika marných pokusech jsem ho několikrát spálil, později jsem už na něj nezapomínal. I studium varu brambor ve vodě vyžadovalo studijní čas. Z počátku jsem je připaloval a při tom spaní se málem zardousil jejich dýmem!

V pátek se dobře se musí zevnitř zamknout bytové dveře, na dva západy! Ať se venku to město třeba umlátí. Já, už uondaný, mohl začít s pátečním vyvářením, na židovský šábes a na křesťanský den Páně. Oba svátky mi vyhovují, jen když o nich pořád nemusím kuchtit!

Vyvářku začínám uvolněním všech tří výtoků z mého bytu (záchodu umyvadla dřezu). Stále se musí přeci něco odhazovat a vylévat. Takhle je hned a vše úplně uklizeno.

Nemám odhad varných časů, proto si ke každé varné nádobě stavím jeden natažený časový spínač. Pak už vše zpracovává stále ještě jistá ruská elektřina a ruský plyn! Dá se při tom sedět a poklidně pokuřovat. Po různých časových zvoněních (jako v kostele) musím vstát a nádobu vynést vychladit na terasu. Tam už zase začíná mužská dřina. Ze sedmi okolních hřbitovů se vrací holubi rozežraní tamním ptačím zobem. Jídlo by mi hned sežrali, a prázdné nádoby potentočkovali. Musím je odhánět tleskáním, křičením a máváním rukama. Chodci zezdola na mě koukají, jako na blázna! Mezi tím zvoní další budíky, holubi ale bdí a využijí každou vteřinu mé nepřítomnosti k sezobnutí mého jídla! Je to kdo z koho!

Také se mi někdy nevydaří, třeba jsem obalil sýr na smažení v kokosové moučce; ale později mi chutnal, jako by byl ve správné strouhance.

Po tepelném zpracování už je vše jednodušší. Ve špíži mám větší chlad než v elektrické ledničce

Doma pak stačí postupně jídlo už jen vychutnávat. Snad dožiji i příštího pátečního vyváření?