Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"

Můj svět Próza/poezie

Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"

Datum: 28. 1. 2016

Diskuze: 58

Muž na lavičce. Příběh k fotu dne "Bez domova"

FOTO: archiv autorky

Příběh k Fotu dne je smutný a plný kontrastů, který se nedal stěstnat do padesáti slov.

Zkřehlý bezdomovec sedící v parku na dřevěné lavici.

Je parádní, mrazivá, slunečná neděle.

Pro nás, kteří jsme si vyšli zachumlaní do hřejivého oblečení, to byl krásný, radostný den. Brali jsme totiž jako samozřejmost, že se vrátíme do tepla domova.

Máme se kam vracet. Proč by to mělo být jinak?!

Ale pro někoho tento mrazivý den postrádal jakoukoli poezii.

Byl utrpením. Mohl být totiž dnem posledním.

Tento zlomený muž z fotografie měl ještě nedávno také domov. Pamatuje si to moc dobře.

Proč zrovna já? Proč já musím chodit parkem celou noc, abych nezmrznul? Jak jsem mohl dopustit tuto situaci?

Jak my ostatní, můžeme v době blahobytu toto "dopustit"?

Kontroverzní otázka, že? Kde se stala chyba?

Jak je možné, že někdo v mrazech, bezohledně vypouští vzácné teplo jen tak pánu Bohu do oken?

Příběh bezdomovce z fotografie je celkem banální. Kdysi ho kamarádka požádala, když ještě normálně žil, zdali by za ni neručil u banky. Bude poctivě splácet. Ale pak na to jaksi zapomněla a ztratila se v cizině.

Přišel o práci, onemocněl, neměl na jídlo, natož na bydlení. Bez peněz se všichni od něj odvrátili. Nemá na zdravotní pojištění. Nemá rodinu. Nemá děti. Nemá přátele. Zůstal sám, opuštěný jako pes, jen s batohem a vozíkem na vrzavých kolečkách.

Přicestoval do Prahy. V ní viděl naději.

Právě v okamžiku, kdy unavený dosedl na lavičku jsem si dovolila zezadu cvaknout spoušť.

Neviděl mne.

Nepřála jsem si to. Nějak jsem se cítila nesvá.

Ale pak mne napadlo, že vidím pod lavičkou ležet bankovku. Musel ji zřejmě vytratit. Nebo to byl jen stín?

Shýbám se. Co kdyby ji odvál vítr?

„A není vaše?“ řekl udiveně.

„Není.“

Pak se naše ruce dotkly. Ucukla jsem, jako bych se spálila.

Na okamžik sevřel mojí teplou, zhýčkanou ruku do svých ledových. Objalo mne ledové království.

„Děkuji vám.“

Ten člověk v tom okamžiku nebyl zlomený, to jsem byla spíše já.

Bezradná. Ale co dál?

Je chvilková, jednorázová pomoc a tím způsobená radost řešením? Určitě pomůže z nejhoršího.

Ale jak pomáhat? Hodit neštěstí druhých za hlavu? Člověk má přece dost svých starostí.

Vím, řeknete, ať jde pracovat, ať nepije, ať nekrade, ať se vykoupe, ať nezapáchá, ať nepřekáží slušným lidem v chůzi...

Nám, lidem z "tepla" se to říká snadno. Snadno se odsoudí člověk z okraje společnosti..

Zmrznout v miliónovém městě je tragédie.

Cítila jsem beznaděj, a to mám domov!

Než jsem zmizela za roh, ještě jsem se ohlédla.

On tam seděl dál shrbený a díval se do dáli na zmrzlou sněhovou pláň.

Slunce přeci jenom začalo trochu hřát.

Tu noc v Praze nikdo nezmrznul.

| fotografie | fotografování | Moje próza | Můj příběh

Autor: VANDA Blaškovič

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

58 komentářů

VANDA Blaškovič 1.4.2016 17:38

1.dubna 2016. Byla jsem dnes upozorněna, že článek Muž na lavičce je stále nejčtenějším článkem v rubrice Moje próza - již druhý měsíc. Mám radost!... A není to apríl….:)) Děkuji vám, milí čtenáři !

VANDA Blaškovič 11.3.2016 08:35

http://www.novinky.cz/domaci/397330-bezdomovcu-je-v-cesku-dvakrat-vic-nez-se-dosud-uvadelo.html

VANDA Blaškovič 1.3.2016 09:25

Dobrý den, přátelé. Dnes je 1.března 2016. A jelikož začíná nový měsíc, tak to je nejvhodnější datum pro možnost orientovat se v číslech u článku, týkající se přečtení. Tedy samozřejmě jen pro toho, koho toto zajímá a kdo chce…) Již jsem systém konečně pochopila. Pokud vás to nezajímá, nečtěte dál…) Tento článek byl vydán 31.1.2016 Během února se dostal jako nejčtenější článek na prvé místo téměř se třemi tisíci přečteními. Přesně u profilu je 2970 zobrazení. Počet komentářů je 73. K dnešnímu datu 1.3. je počet přečtení za poslední měsíc 2635, neb je snížen o počet přečtení za poslední den v lednu, což bylo 335 přečtení. 2970 – 335 = 2635 Ano, jak je ta matematika krásná! Redakce, máte to vymakaný! . Docela mi dlouho trvalo, nežli jsem systém pochopila. Ale již vím. . Čísla mám ráda, obzvláště když vycházejí, nejlépe ovšem ve Sportce. Ale obojí je zábava. Přeji všem hezký den a děkuji.

VANDA Blaškovič 27.2.2016 18:42

Johann Wolfgang Goethe: Nic tak neodhaluje charakter lidí jako to, čemu se vysmívají.

VANDA Blaškovič 16.2.2016 16:34

Vážená paní Stínilová, děkuji Vám za váš názor. Je lidský. Jsem ráda, že jste se k článku vůbec dostala. Nyní patří mezi nejčtenější člány na i60 a má, i myslím, nejvíce komentářů. Je vidět, že téma i názory zaujaly čtenáře. I kritické komentáře jsou lepší nežli žádné, protože pak je vidět, že text má nějakou vypovídací hodnotu. A o to mi šlo. Uvědomit si situaci těch méně šťastných a nebýt lhostejný k utrpení jakéhokoli druhu. A jaký postoj pak zvolíme, záleží již jen na nás, na konkrétním jednotlivci. A nyní nemluvím jen o postoji k osudu bezdomovců…Ještě jednou děkuji za všechny vaše názory a případně i za názory budoucí. Stačí se jen na i60 zaregistrovat a osmělit se. Prosím, zkuste říci svůj názor a zapojit se do diskuze...Děkuji.

Drahomíra Stínilová 13.2.2016 01:10

Jsem z okolí Prahy a často tam jezdím na Hlavní nádraží. Už v parku vídám lidi bez domova. Asi jsem naivní, ale je mi jich líto. Chápu, že mnozí se ocitli v téhle situaci vlastní vinou. Ale v mrazech je jim zima. A co když jsou mezi nimi skutečně lidé, kteří k tomu přišli náhodou. Jen si neporadili s vlastním životem, nerozuměli právním kličkám. Viděla jsem dokument o americkém občanovi. Nežebrá, chce pracovat. Třeba už se mu to po reportáži povedlo. Ale někdo nemá na to sílu. Takže .....?

Zdenka Jírová 4.2.2016 23:49

Vando. znovu jsem si důkladně přečetla Tvůj článek, který vyvolal tak velkou , ale nesourodou diskusi. Nelíbí se mi, že se často rozsáhlá diskuse o čemkoliv, zvrhne v osočování až napadání autora. i když ten původně zamýšlel něco úplně jiného. Také zde se strhl "boj" o to, kdo je více či méně citlivý k otázce bezdomovectví. Každý s tímto problémem máme jinou zkušenost a podle toho k ní přistupujeme. Já měla několik nemilých zkušeností, proto jsem už opatrná.Jak přistoupit k problému mladé matky, která se do mobilu strašně pohoršovala nad tím, že musela na pohotovosti zaplatit 90 Kč za nemocné dítě a přitom kouřila jak komín? Takových rodin znám několik, kde je neustále málo peněz, ale na kouřen,víno a pivo se vždy nějaké najdou? To jedinci nemohou vyřešit, je to jen okamžitá pomoc, ale pomoci musí stát a vůle bezdomovců chtít svůj život změnit.

VANDA Blaškovič 4.2.2016 07:55

…..:))….A já ti děkuji íčko, že existuješ! Děkuji ,vám, čtenáři, že jste nejenom sem zabrousili. Děkuji vám přátelé, že mi píšete a děkuji i za starší i nově nabídnutá přátelství. Váš přehled, nadhled a sdílení mne nutí brát tužku do ruky a znovu psát a fotografovat…Snad vám moje články něco dávají. . A děkuji zejména Jarmile s Vladkou, za to, že prostě jsou kamarádky. Ahoj a krásný den, celý den, všem!...:))

Jarmila Komberec Jakubcová 3.2.2016 16:14

Jak sleduji, zde na portále nikdo z nás nemá takovou diskuzi ke svým článkům nebo příspěvkům jako právě Vanda. A proč asi, Podle mého názoru je to tím že ona umí málo slovy vystihnut určitý problém. její článek má velkou hloubku citu, vypovídá o jejím vztahu k druhým lidem a o její krásné duši. Jsem ráda, že jsem ji osobně poznala. Je to žena vysoce empatická, vlídná a citlivá. Proto její články někoho hněvají a v někom naopak vyvolávají pocity studu, že je občas lhostejný k osudu druhých. Je dobře, že jsou takoví lidé mezi námi - dík Vando za to, že jsi.

Helenka Vambleki 3.2.2016 12:49

Tak jsem se rozhlédla kolem sebe. Myslím, že v Bohumíně se pro ně dělá dost. Mají noclehárnu s přísným bezalkoholovým režimem, do které chodí s vystavenou průkazkou od MěÚ po zaplacení symbolické částky. Mají denní centrum, kde se mohou vykoupat, vyprat si oblečení, dostanou svačinu, přečtou si tisk. V týdnu se střídají muži a ženy. V šatníku místní Charity dostanou oblečení. Vymýtili jsme jejich povalování na lavičkách na nádraží tím, že mají přímo na nádraží vyčleněnou jednu místnost, kde opět s průkazkou můžou vejít. Toto místo je denně kontrolováno městskou policií. Už jsem v jiném komentáři psala, že jednomu občas dáme něco k jídlu. Tento pán byl nemakačenko od mládí, dávno před revolucí byla na lidi větší přísnost na docházku do práce a protože síla alkoholu byla silnější, pro několik áček byl vyhozený z práce a jako nezaměstnaný byl poté zavřený k napravování. Nic ho nenapravilo. Opět někam nastoupil do práce, opět pár bulek...kolotoč. Pro alkoholismus ho zavrhla rodina, i když všichni bratři jsou taktéž alkoholici, pro své pití se nikdy neoženil, neměl děti. Pít musí údajně proto, aby snesl tento život. Bohumín při veřejných pracích zaměstnává snad nejvíc lidí bez práce/v porovnání s republikou/ Dali práci i tomuto bezdomovci - ale je to šedesátník, který už je dost nemocný, špatně chodí. Jaká za ním bude vidět práce? Jednu dobu měl pokojík na ubytovně, ale opět - alkohol - porušení pravidel, adié. A teď pomáhejme! Samozřejmě, všichni alkoholici nejsou...tento pán se do tohoto stavu dostal sám a očividně se vymanit nechce, protože volnost a příležitostné napití mu k životu stačí. Takže takových tady v Bohumíně máme asi třicet. Na ně se nabalují přivandrovalci z Orlové, Karviné, Ostravy. Za každým je nějaký osud. Kdo by chtěl, určitě by se s pomocí odrazil ode dna. Ale k důstojnému žití je potřeba pracovat - a kdo takovou lidskou trosku zaměstná, když tu není práce ani pro mladé a schopné? A pomáhat jim ještě více? Zvednout jim dávky? Bude to fér vůči zaměstnancům, kteří berou minimální plat? Nemáme dost těch, kteří si moc dobře spočítají, že nechodit do práce a rodit děti je dobrý job??? Takže - já zítra zas dám "našemu" bezdomovci karbenátek na chlebu, ale peníze mu nedám.

Načíst starší příspěvky