Když jsem byla včera navštívit svého vnuka v nemocnici v Uherském Hradišti, uvědomila jsem si, jak moc se změnilo naše zdravotnictví a vše, co s ním souvisí, ale i mnoho jiných docela nepodstatných věcí.

Nemohu posoudit například nemocniční péči, jelikož první kontakt s nemocničním prostředím jsem zažila až při narození syna, v porodnici. Dříve lidé nevyhledávali tak často lékařskou péči, jako je tomu dnes. Za prvé ordinace byla ve Starém Hrozenkově,což bylo dost daleko, aby se běželo s každým onemocněním na středisko. A za druhé, lidé byli snad odolnější, nebo tak trochu "tvrdší“ vzhledem k podmínkám, ve kterých žili. Navíc se hodně používalo takových těch domácích, dřívějšími generacemi vyzkoušených, prostředků. Hodně se pily bylinkové čaje, jedla se spousta ovoce. Zelenina byla v jídelníčku snad denně. Maso, to se převážně vařilo jen v neděli. Brambory a zelí to převládalo, nebylo snad domu, u kterého by chybělo kus pole se zelím. Říkalo se mu zelnice a zelí se vozilo domů na voze. A toho kysaného měl doma každý plný velký škopek.

Takže v tomto směru bylo zadost učiněno prevenci. Když už přišlo nějaké to onemocnění, tak se s ním muselo začít bojovat. Jak jinak, než podomácku. Na horečku se používaly lihové obklady nebo studené zábaly, na bolest v krku obklady z rozmačkaných brambor vařených ve slupce nebo z plátků slaniny. Na průdušky se vařily čaje z jitrocele, majoránky nebo obklady ze sládla umíchaného se žloutkem. A když už byl kašel moc velký, nebo dokonce zápal plic, tak se pil čaj se psím sádlem, to byl zaručený lék.

Na rány se vařil obyčejně řepíček, nebo se zakapaly čerstvou jitrocelovou šťávou. Když bylo někomu špatně od žaludku, to se pil čaj z pelyňku – nebyl-li ten dotyčný uhranutý. Jinak se už musela pít voda, do níž se vhodilo několik žhavých uhlíků. Všechny ty medicíny si už nepamatuji.

Já jsem byla hodně nemocná jen jednou, to jsem začala i krvácet z nosu, někdy po ránu. Babička to řešila studenými obklady za krk. To nepomáhalo, tak vyslala bratra za maminkou, která pracovala v Domově důchodců. Odkud mi volala nějakou pomoc, která spočívala v odvozu do nemocnice. Jelikož to bylo v zimě, všude hodně sněhu, sanitka se dostala ze slovenské strany po potok, dělící obec Žítkovou od Drietomy, to bylo k nám nejblíže. Dál to nešlo. Bylo to ještě půl hodinky pěšky.

Pan sanitář Mika dlouho troubil. Jelikož bylo 9 hodin večer a já už spokojeně spala, nemocnice se nekonala – sanitka odjela zpět beze mne. Jak už jsem se jednou zmínila, pevná cesta vedla od obchodu ke kravínu a ze zastávky na Polanách na Lokov k vojenským kasárnám. Jinak to byly polní cesty, kterými si žádné auto nedovolilo jet dál.

To když si babička jednou polámala žebra a ruku při pádu ze stropu kůlny, který se pod ní prolomil, museli jí jít zavolat sanitku, což byla dobrá hodina chůze k telefonu a zpět. Zapřáhnout krávy do vozu, naložit ji, odvézt k sanitce a teprve se jelo do nemocnice. To uplynulo několik hodin.

Dnes se to počítá už jen na minuty a i ty jsou někdy „moc dlouhé“ pro záchranu života. Jak se vše změnilo za necelých padesát let. Je to k neuvěření.

Ale i v dnešní době je ještě dost obydlí a lidí na Žítkové, ke kterým se určitě sanitka s lékařem nedostane, přestože se toho mnoho vylepšilo. Přesto, že většina lidí vlastní auto, telefon či mobil. A není to jen tam, takových míst je jistě více.