Jistě nepřekvapím sdělením, že na Vysoké škole zemědělské v Praze se mnou studovali i cizinci. Byli to převážně studenti z rozvojových zemí a studovali u nás na stipendium, mnozí za bohaté podpory rodičů. Mechanizační fakulta jim vzhledem ke skoro výhradně ruční práci při provádění zemědělských prací v jejich zemích moc nevyhovovala, byli spíše na agronomické fakultě, a tak na nás zbyli vlastně jen tři cizinci. Jeden Řek, který se do naší republiky dostal s vlnou utečenců po válce a uměl perfektně česky. Tím pádem se nijak moc nelišil od nás Čechů a Slováků. Ztratil jsem po něm stopu nějakých deset let po absolvování fakulty. Vrátil se do Řecka a není po něm ani vidu, ani slechu, chcete-li ani slechu, ani dechu.

To ti další dva, byla zcela jiná káva. Občané Čínské lidové republiky, absolvovali roční kurz a obdivuhodně se naučili lámanou češtinu a slušně latinku, byli pro nás nejen spolužáci, ale rovněž i Romeo s Julií v asijském stylu. Nehli se od sebe ani na krok a pouze kolejní řád jim udělal čáru přes rozpočet. Stanovil totiž přísnou odluku studentů od studentek, pokud se ubytování týče. Před nimi ani po nich jsem nepotkal pilnější studenty, než byli oni dva.

K životu jim zcela stačilo jídlo, pití a studium. Přes velké potíže, které měli s odbornými výrazy, kdy v čínštině některé názvy ani neexistovaly. Studovali po celou dobu s dobrým prospěchem a neskutečným zájmem. Byli velmi přátelští a vděční za každou pomoc, kterou jsme jim poskytli. Když jsme třeba jeli na brigádu sbírat brambory nebo česat chmel, málokdo se jim dokázal vyrovnat pracovitostí. Dokázali nepřetržitě dělat s malými přestávkymi dvanáct hodin třeba i bez oběda. Stravovali se sice v menze, ale sáčky s rýží byly součástí jejich pracovního stolu na koleji.

Po ukončení studia se nad nimi zavřelo lidské moře v Číně a od té doby jsem o nich neslyšel. Vzpomínka na ně mně ovšem pomáhá pochopit obrovský, až neskutečný hospodářský vývoj v současné Číně, která odebírá ostatnímu světu jedno "nej" za druhým. A možná, že se na tom ještě podílí i Č-Čao-Min a Či-Džu.

Na agronomické fakultě byli vpravdě "kafábli", jak jsme jim říkali. Třeba Si-man-džu-tan z Indonezie, ba přímo z Jakarty. Vedle stipendia dostával bohatou apanáž ve valutách od rodičů, a tak studoval systémem Holaj duša, pekla není. Nosil také nos dost vysoko a byl značně citlivý na jakýkoliv nesouhlas s jeho chováním, který okamžitě převedl na rasovou diskriminaci. Při jedné takové příležitosti se chytil pod krkem s kolegou Jiřím Bolkou a byly z toho modráky pod očima, návštěva u děkana a důtka s výstrahou, ovšem pouze pro Jiřího.

Když my končili třetí ročník, Si-man-džu-tan dokončil po pěti letech druhý. Jakmile přišla apanáž, nastartoval VW Brouka, což bylo u nás ostatních nepředstavitelné, a odjel na pár dní do západního Německa trochu si vyhodit z kopýtka. Studium ukončil až po třech letech od našem absolvování a představte si, přijel za mnou na moje pracoviště, které bylo kousíček od rakouských hranic, při cestě do Vídně ve fordu, který mu rodiče koupili jako vděk za to, že vydržel tak dlouho studovat.

Podobných studentů, zejména z afrických zemí bylo (a je dodnes) na agronomické fakultě plno. Dokonce někteří i s modrou krví, a pokud to byli vyznavači islámu, nejvíce jim chyběl alespoň nějaký miniharém. Holky se ovšem snažily a mnohá si vysloužila vedle přístupu k tuzexovým bonům i možnost provdat se do Syrie, Libye, Jemenu, Libanonu, Ghany a kdoví do které ještě africké země. Vesměs litovaly. Pokud ovšem manželé zůstali u nás a dokázali se přizpůsobit našemu životu, byla situace o mnoho lepší. Potvrdilo mně to setkání s jedním Syřanem v Tunisku, kde nás provázel a plynulou češtinou nám předváděl a komentoval starobylé Kartágo a památky v Národním muzeu Bardo v Tunisu. V Praze měl rodinu, těšil se na vepřo-knedlo-zelo a plzeňský Prazdroj. Mohameda ignoruje.