Vážení senioři, chci se s vámi podělit o svůj problém. Dnes ráno jsem vstala, tedy ráno, opravdu časné ráno, protože začínám trpět nespavostí, no prostě byly asi čtyři hodiny a pět minut. Rozhodla jsem se, že vstanu a vstala jsem. Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co mě dnes nebolí. No nebylo toho vzhledem ke střídavému počasí, které na mne působí, málo.

Stoupla jsem si na nohy a šlo to. Začala jsem se šourat směrem na onu místnost a v předklonu tam vešla. Pak jsem se došourala do koupelny a zjistila, že už to jde líp. Klouby přestávaly vrzat a měla jsem vzpřímený postoj. Podívala jsem se do zrcadla a lekla jsem se. Kdo to je ? Pak jsem si řekla jako svého času Helena Růžičková: "Neznám tě, ale umeju tě".

Po této proceduře se mi zvedla nálada, snad proto, že to mám za sebou a nemusím se na sebe dívat. Nohy se rozešly docela dobře a zamířily křepce do kuchyně. "Tak copak si dáme dnes dobrého ke snídani"? Vzhledem k tomu, že jsem již po stoosmé držela dietu, tak asi nic moc. Trochu jsem posmutněla a vzala si jogurt. Žádná slast, a tak jsem to zlepšila dobrou kávou. Kávou jsem zapila prášky na tlak, na nervy, na to a na ono, navrch pár vitamínů, po kterých jsem doufala, že starý organismus trochu přestane zlobit.

Pustila jsem si ranní vysílání televize, kde křepce skotačili dva mladí moderátoři. "Počkejte holenkové, zavrčela jsem, také na vás dojde." Nebavilo mě to! Ani vítěz X faktoru Jiří Zonyga mě nenaladil. Přála jsem totiž vítězství Ondřeji Rumlovi. Je stejně hubený jako můj syn a stejně sympatický.

Vypnula jsem televizi a přemýšlela, kdy jsem syna viděla naposledy. Od té doby, co bydlí tak daleko, tak  je moc nevidím. Vnoučata už jistě zase povyrostla. Ani do telefonu mi toho moc neřeknou a kdybych nevolala já, tak oni nemají čas. Já sice nemám nic moc, ale čas bych mohla rozdávat. Zařídím si živnost prodejce času. Ráno vstanu, prodám čas a jdu si lehnout. Na co ten čas vlastně potřebuji? Vždyt nedělám nic jiného, než se zaobírám svým tělem, aby ještě trochu fungovalo a to můžu klidně vynechat.

Druhý syn, který bydlí nedaleko a jeho rodina, mě nutí k pohybu. Tuhle mě posadili na kolo. Přes protest svých kyčlí sedím. Rozjedu se a bum! Kosti zapraštěly a nevím jestli vstanu ze země. Zvednou mě a už mě k ničemu nenutí. Jsou rádi, že mě nemusí vozit na vozíku. Koupím si tedy hole a chodím na procházky. Né, ty hole pro invalidy, ale hole pro sportovce. Chodím a opravdu to jde s holemi líp. Proti mně jde paní s pejskem a já zatoužím také pejska vlastnit.

Pejsek je dobrá duše a stáří prosvětlí. Také mě bude nutit chodit na procházky a vlastně prospěje i mému zdraví. Pak ale zase zesmutním. Co když na procházku nebudu moci jít? Budu nemocná a neschopná pejska vyvenčit. Co chudák pes? Rozhodla jsem se tedy, že pro psa jsou nejlepší lidé dva. A tak hledám. Hledám hodného, ještě svěžího dědečka pro sebe a svého pejska. A to je vlastně ten můj problém. Neznáte nějakého?