Bylo nebylo.

Ministr na nějaké párty vyprávěl, jak se s nimi utrhl prám na Berounce a jak se v březnu koupali. A pak vyprávěl o Proškovi, nemluvovi a jeho větě, že by měli chodit pěšky. A ona ta věta zazněla a žila svým vlastním životem. Zarezonovala překvapivě v uších mnohých účastníků, ministrů, poslanců a senátorů, dokonce i v uších náčelníků štábů a prezidenta a jeho kancléře. A stala se jakousi módou. Když se něco stane módou, chcete to mít (jako kdysi minisukně, dneska legíny). Takže to začalo dost nenápadně. Jako dobrým virem se tím postupně nakazili všichni, ale u toho to neskončilo.

Pěší chůzi všichni pocítili blahodárně na své fyzické kondici, cítili se lépe i psychicky. Další dobré následky jízdy v emhádéčku na sebe nenechaly čekat. Když se mačkáte cestou tam i zpět a občas utržíte nějaký dloubanec do žeber, přestanete si vymýšlet hovadiny. Máte tak trochu jiné starosti. Do přeplněné tramvaje se vůbec dostat a včas vystoupit ...

Na svět se draly nové myšlenky a zákony: o trestní odpovědnosti politiků a poslanců, na který se čekalo už dlouho; maximální plat veřejného činitele měl být stanoven na 1,5 násobek průměrného platu; jednorychlostní zdravotnictví, školství atd. 

Lidé nestačili zírat, změny kvitovali s povděkem. Přestali se mezi sebou tolik hádat. Každý měl dost svých starostí a na místa politiků se nikdo nehnal, vždyť to nebylo výnosné jako kdysi a úplatky bylo možné velice rychle odhalit. Ta ostuda na pranýři nestála za to. Ani pětadvacet ran na zadek. Osočování na internetu také postupně utichlo. Díky aplikaci nějakého středoškolského studenta z Popradu, který kdysi odešel do Čech, celý v černém. Zas tolik nových zákonů nepřibylo, stačilo dodržovat ty staré a zjednodušit je, seškrtat výjimky.

A to všechno díky jedné bezvýznamné větě jakéhosi Proška. Milé děti, už běžte spát. Zazvonil zvonec - a pohádky je konec.