Občas se procházím místy svého dětství, dospívání, mládí..... Bylo krásně, tak den před výročím 17.listopadu, kterého se tatínek dožil s těžce podlomeným zdravím, tomu nemohlo být jinak. Vzala jsem foťák, abych při této procházce oživila obrazem  básničku, složenou v létě 2014 a poprvé vydanou v době mých začátků zde na portálu i60 13.10.2014. 

Jdu podél řeky Jizery a louky,
kterou tatínek dřív sekával,
dnes vede tudy dálnice,
čas minulosti zamával.

Pokračuji kolem tůně,
pod vzrostlými javory,
jsou to svědci mého dětství,
zde jsme krávy pásali.

Zastavím se na hřbitově,
jen pro malou vzpomínku,
rodiče zde spočívají a dům,
v kterém jsme vyrůstali,
mají tady nablízku ♥♥♥

Jdu dál....

Vzhůru hlubokým úvozem, pak přes Kamenec
a na Straškově krajina se otvírá...

Stráň, kde kdysi tatínkova kosa zvonila,
jen šípek a jiné křoví pokrývá.

Příhrazské skály,

Ještěd, Vyskeř, rodná víska…

mám vše jako na dlani,

od sochy " U Jozífka“

Zmizely tu kohoutky, kopretiny, zvonky,
i jiné druhy rozličného kvítí,
dnes mísí se tu suchá stébla trav,
se stvoly zeleného býlí.

Zadumaná ve vzpomínkách vracím se domů...

 
Cestou přes dálnici,
která krajinu mou protíná,
kde nedaleký Žabakor,
také tiše vzpomíná….

Dřív létala sem hejna racků,
když od Krkonoš vítr vál
a jejich hlasitý křik každé jaro,
ozvěnou od Příhrazských skal,
do širého kraje
i do všech koutů zazníval.

Vzpomínky se myslí vinou,
jak Jizera krajinou,
dnes už nemám v duši tíseň,
ten kraj,

je mojí šťastnou otčinou.

 A na závěr, písnička mého srdce: 

Foto: autorka, úvodní foto: R. Cakl