Když se u nás v archivu objevila na informační tabuli nabídka, zúčastnit se exkurze do Archivu Českého rozhlasu, nezaváhaly jsme s kolegyní Zdeňkou ani na okamžik. Mám ráda archivy všeho druhu. A již samotný Rozhlas je pro mě spojen nejen s kulturou, ale i s novodobou historií, která mě zajímá.

Český, dříve Československý rozhlas sídlí, jak je známo, na Vinohradské ulici č. 12, a to již od roku 1933.  Z jeho historie, o níž je možno se dočíst na internetových stránkách, snad jen připomenu, že vysílat se začalo již v roce 1923, a to 18. května ze stanu u letiště ve Kbelích. V průběhu několika dalších let změnil rozhlas několikrát své působiště, byl v Hloubětíně, na Vinohradské blízko tržnice, poté na Náměstí Míru, až nakonec definitivně zakotvil na Vinohradské, někdejší Fochově třídě, v nynější budově. Přístup do Archivu Českého rozhlasu, je však zezadu, z Římské ulice.

Archiv je nejrozsáhlejší složkou rozhlasu. V jeho podzemních depozitářích je na různých nosičích uloženo údajně 80 tisíc hodin zvukových záznamů a asi 25 milionů stran písemných dokumentů. Jako všechny archivy i tento archiv shromažďuje, zpracovává a zpřístupňuje veškerý archivní materiál, vztahující se k činnosti Českého rozhlasu i jeho předchůdců. Jeho součástí je i gramoarchiv, v němž se nachází přes 150 tisíc gramodesek a CD. Tyto materiály slouží k poslechu a studiu odborníkům - režisérům, interpretům, skladatelům, ale i veřejnosti.
Vedle archivu a gramoarchivu je k dispozici fonotéka, která uchovává zvukové snímky, a to hudební i slovesné. Mezi nejstarší nahrávky patří Masarykův projev k 10. výročí vzniku republiky.

K archivu nedílně patří i hlavní katalog s informačními zdroji všeho druhu, a to nejen k materiálům rozhlasu v Praze, ale i v regionálních studiích.

Rozhlasová knihovna je určena především odborníkům z řad vlastních pracovníků, ale po domluvě i veřejnosti, zejména studentům. Čítá asi 70 tisíc svazků z desítek vědních oborů. K poslechu a studiu materiálů rozhlasového archivu slouží badatelna. Pracovníci archivu zhotovují i rešerše ze všech dostupných zdrojů. Veškeré tyto služby jsou však zpoplatněny.

Po návštěvě archivních depozitářů jsme měli možnost nahlédnout do hlavního zvukového pracoviště, kde jsme byli nejprve obeznámeni s historií zvukových záznamů. Při počátcích rozhlasového vysílání žádné záznamy neexistovaly. Zaznamenávat se začalo až mnohem později, a to na voskové kotouče, poté na gelové kotouče, používaly se i rentgenové snímky, nastoupily magnetické pásky. Zkraje se jednalo jen o několikaminutové záznamy.

Dnes je zvuk ukládán díky analogových i digitálních nosičům naprosto kvalitně. Zde pracující odborník si může objednat a stáhnout k sobě do centrálního počítače skutečně cokoliv, co se kdy vysílalo a je uchováno, a to i z jiných studií. Důkazem toho bylo, že jsme měli možnost vyžádat si podle vlastního přání něco konkrétního. A tak jsme třeba slyšeli nezapomenutelné vysílání rozhlasu z 21. srpna 1968, kdy už do budovy vstupovali sovětští vojáci a hlasatelé se loučili, nebo jsme se "pobavili" Zápotockého projevem k dětem o Ježíškovi, který dospěl, narostly mu vousy a stal se z něj Děda Mráz, poslechli si historickou ranní rozcvičku, budovatelskou píseň a část nekonečně dlouhé zprávy o stavu vody na českých tocích, dokonce i v němčině.

Odcházela jsem z Archivu Českého rozhlasu s poněkud smíšenými dojmy. Na jedné straně obohacená o řadu poznatků a informací, na druhé straně však i trochu zaskočená faktem, že už jsem vlastně dost velká pamětnice. S tím se ale nedá nic dělat a koneckonců  je to i dobře. Exkurze byla rozhodně vysoce zajímavá a poučná. Vždyť rozhlas je pro většinu z nás dnes už neodmyslitelnou součástí každodenního života.