V průběhu srpna a září roku 1989 čelila pražská ambasáda Spolkové republiky Německo náporu uprchlíků z východního Německa, kteří chtěli odejít na Západ. Na základě dohody mezi Berlínem a Bonnem jim to nakonec bylo umožněno, což před čtvrtstoletím – 29. září 1989 – přijel do Prahy oznámit sám ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher. 

Letos v srpnu Genscher prozradil týdeníku Bunte, že když v září 1989 vstupoval na balkon západoněmeckého velvyslanectví, potýkal se s vážnými srdečními problémy. „Byl jsem rád, že jsem se během proslovu k uprchlíkům z NDR mohl přidržovat kamenného zábradlí,“ řekl redaktorovi magazínu penzionovaný diplomat. V podvečerní tmě však jeho zdravotní indispozici nikdo nezpozoroval, a tak mohl učinit krátký projev, který později označil za nejemocionálnější zážitek své kariéry. „Milí krajané, přijeli jsme sem, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes...“ Radostný výkřik stovek hlasů Genscherovi znemožnil větu dokončit. 

V hlavní roli Lobkovický palác

Události, jež vedly k obsazení ambasády Spolkové republiky Německo (SRN) v Praze, odstartoval vývoj v Maďarsku. Tamější vláda nechala v květnu 1989 odstranit z hranic s Rakouskem zátarasy, což do Maďarska přitáhlo stovky zájemců o emigraci Německé demokratické republiky (NDR). Berlín na situaci reagoval zavedením vízové povinnosti pro cesty do Maďarska, čímž ale jen přesměroval proud emigrantů na zastupitelské úřady SRN v Polsku a Československu. 

Podle vzpomínek tehdejšího západoněmeckého velvyslance v Praze bylo 19. srpna na ambasádě přítomno přes 120 občanů NDR, kteří odmítali odejít bez příslibu volného odchodu na Západ. Každý den navíc přibývaly desítky nových zájemců, takže 23. srpna musela být ambasáda uzavřena. Ani toto opatření ale příliv exulantů nezastavilo. Nově příchozí prostě přelezli přes plot zahrady Lobkovického paláce, kde záhy vyrostlo rozlehlé stanové městečko. 

Na přítomnost uprchlíků z NDR byli pracovníci ambasády zvyklí už z dřívějších let. Diplomatům se pro ně obvykle dařilo vyjednat možnost návratu do vlasti, kde po zhruba půlročním čekání obdrželi vystěhovalecký pas. Na přelomu léta a podzimu 1989 však počet uprchlíků dosáhl takové míry, že bylo třeba hledat systémovější řešení. 

Vlaky svobody z Libně

Koncem září se vyjednavači obou německých států dohodli, že osoby pobývající na velvyslanectví v Praze budou moci hromadně odjet na Západ. Berlín si však vymínil, že vlaky s uprchlíky pojedou přes NDR, což mohlo mezi zájemci o emigraci vyvolat obavu. Proto byl do Prahy vyslán sám šéf západoněmecké diplomacie, jehož autorita měla dav uklidnit. 

Svůj krátký projev přednesl Genscher 29. září 1989 kolem sedmé večer. Jen několik hodin poté začali uprchlíci nastupovat do přistavených autobusů, které je odvezly na nádraží v pražské Libni. Odtud je soupravy východoněmeckých drah převezly do západního Německa.

Zpráva o "vlacích svobody" se šířila rychlostí blesku, a tak už o tři dny později čelil Lobkovický palác náporu dalších zhruba 5000 východních Němců, přičemž další dvě tisícovky stály před budovou. Ulice Malé Strany lemovaly opuštěné wartburgy a trabanty, jejichž majitele odvezly na Západ další vlaky, vypravené v noci ze 4. na 5. října. 

Třetí vlna uprchlíků z NDR dorazila do Prahy na počátku listopadu 1989, kdy nové východoněmecké vedení zrušilo vízovou povinnost pro cesty do Československa, která platila po většinu října. O přepravu tisíců emigrantů se znovu postarala železnice. Tentokrát ale vlaky jely přímo do Bavorska, tedy nikoliv přes NDR. 

Do 9. listopadu 1989, kdy byly natrvalo otevřeny přechody na vnitroněmeckých hranicích, prošlo pražskou ambasádou kolem 15 tisíc uprchlíků z východního Německa. Další tisíce osob pak vycestovaly přes ČSSR individuálně.