Dříve, než ti, milá Provence dáme sbohem, ještě si tě užijeme. Skýtáš tolik rozličných pozoruhodností, malebností a překvapení, že se pár dnů zdržíme.

Čeká nás další perla jižní Francie, město Aix-en-Provence - půvab sám. Než se ocitnete v srdci starého města a spleti jeho uliček, uchvátí vás pohled na hlavní třídu, jakási "Elysejská pole" jihu. Otevřou se fontánou La Rotonde do nádherného pohledu na promenádní bulvár chráněný alejí vzrostlých platanů.

Platany nás provázejí celou Provence. Aleje těchto vzrostlých a rozložitých krasavců střeží příjezdové cesty do měst a když město opouštíte, mlčky vám dávají sbohem a kdesi v dáli si padají do náruče. Jindy se pod jeden urostlý a bohatě rozvětvený strom vejde celé náměstí. V jeho stínu je většinou ukryta vůně kávy, které neodoláte. 

Jako jinde, vás i tady provází všudypřítomný trh s tím nejlepším,co může nabídnout. Zatoužíte-li po klidu a ústraní, vydejte se po stopách malíře Paula Cézanna, který tady žil a obzvlášť rád maloval "své pahorky".

Opouštíme vnitrozemí a spěcháme opět k moři. Tentokráte jsme nocležníky ve starobylém, jak jinak, městečku Fréjus, které se St. Raphael, možná známějším, tvoří dvojměstí. Hotýlek jako vystřižený z filmu čeká se svými pokojíčky jako "ze škatulky" v jednosměrné uličce, kterou se stěží prodíráme. Odměnou je pohled z okna ve 3. patře. Nechce se tomu věřit. Vidíme moře "průrvou" mezi ostatními domy, a to na vzdálenost čtyř kilometrů. Večer stačí obejít dům a jsme pod katedrálou ukrývající nejstarší křtitelnici v Evropě, jejíž portál teď poslouží jako branka místním malým fotbalistům. Do toho se tu na koloběžkách prohánějí jiné malé děti, zatímco jejich maminky popíjejí vínko v přilehlých hospůdkách pod jižním nebem.

Nádherná atmosféra plná volnosti, radosti a léta, do které se z jiného koutu náměstí mísí nevtíravé džezové melodie sympatického černého zpěváka. Usedáme ke sklence pastisu, toho osvěžujícího anýzového likéru, který se přidáním vody mléčně zabarví, a společně s ním se tu cítíme "jako doma".

Čeká nás výlet do St.Tropez. Jak bychom ho mohli minout? Říkáme si to asi společně s dalšími stovkami motoristů - turistů, kteří míří do tohoto četníky proslaveného městečka ze všech koutů Francie i světa. Společně s nimi protrpíme cestu dlouhou 18 km v "bouchonu", čili zácpě, která pomine po dvou nekonečných hodinách. A ejhle, jsme odměněni. Jen co zaparkujeme (v předrahém hotelu Paris), ocitáme se přímo před "Gendarmerie nationale" nesmrtelného Louis de Funés. Přístav nezklame přehlídkou parádních plachetnic a lodí a promenádou posetou útulnými kavárničkami.

Když překonáte stoupání křivolakými a uzounkými uličkami, dospějete k zasloužené vyhlídce z Citadely. A rázem máte celé městečko a kus Středozemního moře jako na dlani. Tady to už můžete nazývat "Azurovým pobřežím" nebo "Riviérou".

Chtělo by se vám do Cannes a na pláže, ale tlačí vás čas. Musíte nahoru do hor. I tam, ve stínu Alp, se ukrývá ještě Provence. S nadmořskou výškou stoupá chuť vidět ten zázrak objevený pro turisty teprve v 70. letech 20.století. Největší kaňon v Evropě. Zmenšená podoba amerického Grand Canyonu. Mezi skalami padajícími místy až do hloubky 700 m, tenká smaragdová nitka řeky Verdon. Často se vám zatočí hlava. Nejlepší vyhlídky,a je jich dost, jsou na levém břehu. Jedna z nich se jmenuje "Balcon". Visíte tam nad propastí a tajíte dech. Tam někde hluboko dole se můžete pokusit sjet řeku na raftu. Necháme to mladším. Jedeme po levém břehu 21 km a tam kaňon končí u přehradního jezera.

Šplháte dál do výšin. Čeká tam pohádkové městečko a nese v názvu opět jednu sv.Marii. Moustiers -Ste - Marie. Městečko zavěšené na skalách se tlačí kolem kostelíka. A tam, úplně nahoře, mezi dvěma skalami, zavěšený řetěz dlouhý 227 m a na něm uprostřed zlatá hvězda. Je to vysoko, převysoko, ve hvězdičce se odráží slunce a ve fotoaparátu ji zachytíte jen jako zlatou tečku. A pod ní kaple zasvěcená Notre- Dame. Panně Marii. Vyšplhám tam po prudké serpentýně vydlážděné oblýskanými valouny. Pěkně to klouže. Než se stačím vydat dolů, strhne se pravá alpská bouře. Hromy, blesky, kroupy, tma jako o půlnoci. Údolí je ponořeno do mléčné mlhy. Za čtvrt hodiny, už opět v plném slunci, se vydávám zpět. Pod nohama mi běží voda. Silný zážitek,krásné vzpomínky!

Přes hory a doly se vracíme k moři. Ještě jeden klenot si nenecháme proklouznout mezi prsty. Město Grasse. Kolébka francouzského parfému. Vybírám si "Fragonardy". Jsme omámeni vůněmi, které tady vznikají jako malá alchymistická tajemství. Volím vůni "Hvězda" pro vzpomínku na tu blýskavou v horách.

Zpáteční cesta vede napříč Provence. Vybíráme tzv. "státní silnice". Jsou rychlé, pohodlné, vidíme krajinu a projíždíme městečky. A neplatíme mýtné jako na dálnicích. Hlavou mi běží zážitky předchozích 14 dnů a kolem mě růžovo - okrová krajina. Skály, pahorky, země. A vinice a vinice. Teď si teprve všimnu barvy půdy na vinicích. Je růžovo - okrová! A vše do sebe rázem zapadne. Proto je tenhle kraj zasvěcený růžovému vínu! Vždyť jiné tu ani nemůže být!

Tak tedy "na zdraví" a "na shlédání", půvabná Provence! Au revoir!