Píše se rok 1943 a letní Praha je nepřívětivá jako téměř vždy. Rozpálené ulice, hlučný provoz, navíc řádění okupantů, zatemnění a jiné nepříjemnosti. Rodiče přemýšlejí, jak své neduživé synky dostat na vzduch a do přírody.
Tatínek za svobodna byl náruživý turista a prochodil rozmanité kouty vlasti. Nejvíce se mu zalíbilo v Českém ráji, a tak měl představu, kam jet.
Rodiče provozují malý lahůdkářský obchod, takže společné vakace celé rodiny nepřichází v úvahu, rozhodli se střídat. V červenci se jede s maminkou do Českého ráje do pensionu Podháj, v srpnu s tatínkem do Chrudimi k babičce. Vypukly horečné přípravy. Tatínek nažhavil telefon Praha – Sedmihorky a vyjednal pobyt, maminka zatím začala balit kufry. Balení na dovolenou je asi všude podobné. Z obrovské hromady "nezbytně nutných" věcí bylo nutno oddělit to nejnutnější, jinak to nešlo pobrat a ani unést.
Nastal den odjezdu. Vybaveni každý malým kufříčkem s proviantem a oblíbeným méďou jsme s rodiči nasedli na tramvaj a odjeli na Denisovo nádraží (později Těšnov, dnes již neexistuje). Bylo zvykem přijít k vlaku nejméně o 1/2 hodiny dříve, abychom obsadili místa u okénka a v nekuřáckém oddělení. Tatínek koupil lístky, pomohl nám usadit se ve vlaku a už kvapil zpátky do krámu. Rádi jsme pozorovali ruch na nádraží, vyvolávání kamelotů i pikolíků s pivem. Ozvala se píšťalka, z poštovního vagonu zazněla trumpetka, lokomotiva si odfoukla, zapískala a jedem.
Tatínek se mezitím stačil vrátit a vyhlížel nás před obchodem. V Karlíně totiž jezdil vlak před naším obchodem, a tak jsme ještě zamávali tatínkovi z okna vlaku. Po cestě jsme pozorovali do té doby nám neznámou okolní krajinu, než nás pobavil pan průvodčí - bylo nám divné, proč volá fárkarten, až nám to maminka diskrétně vysvětlila. Asi v půli cesty jsme začali vybalovat svačinu - klasický řízek s chlebem a vajíčka natvrdo, dojedli jsme a to už se blížil Turnov. Ochotný pan průvodčí (v Praze dostal bakšiš) nám pomohl s kufry ke dveřím, a když vlak zastavil, zavolal nosiče. Přestoupili jsme na lokálku, kterou tahala lokomotiva zvaná kafemlejnek, na které jsme mohli oči nechat, zafuněla, zapískala, už se řítila k vytouženému cíli. Z okna jsme zahlédli střechu Valdštejna a hned jsme vyjednávali, kdy se tam půjdeme podívat.
Na nádraží nás očekával dobrý duch hotelu Podháj pan Karel. Zlatý, obětavý člověk, který byl číšník, výčepní, pomocný kuchař, pomocník pokojské, kočí a nevím, co ještě všechno stačil obstarat. Před nádražím čekal krásný koník zapřažený do bryčky. Nasedli jsme, naložili nám zavazadla a hurá krok co krok koník rozvážně vyjel k cíli.
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %