„Když si myslíš, že je Bůh, tak si zde klekni a popros o oběd,“ řekl otec a nechal mě klečet uprostřed místnosti. Ten den jsem přinesla svatý obrázek, který dostávali všichni žáčci druhé třídy. Vyprosila jsem si ho na kamarádce, která se mnou chodila do brněnské školy. Já jsem byla na žádost rodičů z náboženství vyloučena a tak jednou, možná dvakrát týdně, jsem musela čekat na školní chodbě, až hodina náboženství skončí. Nechápala jsem vyloučení a myslím, že mě to poznamenalo v dalším profilování inklinace k víře nebo ateismu.

Ale opět zpět o šedesát let. Byla jsem propuštěna asi po půlhodině klečení, v mém mozečku po nekonečně dlouhé době, a zcela zklamaná a nechápající svéráznou terapii otce zasedla k obědu. Zdánlivě jsem potupnou pozici potlačila, ale něco mě táhlo k neznámé dimenzi. Zákazy produkují reakce a tak jsem navázala přátelství se spolužačkou, jejíž rodiče byli věřícími katolíky. Ilegálně jsem absorbovala všechna sdělení, poselství, navštěvovaly jsme chrám Petra a Pavla a po jednotlivých schodech odříkávaly modlitby, které jsem vzrušeně opakovala po kamarádce. Vše si pamatují po mnoha letech, ale spíš jako vzdor proti rodičovské autoritě, než jako uvědomění.

„Tady máš batůžek a jdi, když neumíš poslouchat,“ řekla matka, vystrčila mě přede dveře a zabouchla. Bylo mi asi 6 let a bez dovolení jsem vzala nůž. Opět charakteristický výchovný prvek, ale můj malinký mozeček vše vnímal jako křivdu. Vyšla jsem před dům, sedla na schody a čekala, až si pro mě někdo přijde. Čekala jsem hodně dlouho, a když se začalo stmívat pustila mě matka do bytu, ale nepromluvila, dokud jsem se neomluvila. Byla velmi přísná. Myslím, že se jí bál i otec. Nikdy mě nepolíbila, neakceptovala žádné přestupky a tak nevědomky modelovala moje pouto k otci, který, stejně jako já, hledal únik z přetváření osobnosti. Naučila mě potlačovat city, za žádných okolností neplakat, dělat jen to, co bylo z jejího pohledu správné. Mnohdy nebylo. Musím přiznat, že něco jako vzájemný respekt nás sjednocoval i osvobozoval. Bez jakéhokoli náznaku nevole jsme o sebe pečovali.

S odstupem času jsem dospěla k poznání, že matka byla natolik silnou osobností, že ovlivnila můj další vývoj a dokázala mě spoutat do konce svého života. Starala jsem se o ni deset let až do jejího věku 94 let, a ke konci jsem si v nejtajnějších myšlenkách říkala, „Dala jsi mi život a postupně si ho bereš zpět.“ Denně mám výčitky, že moje mysl a bolavá duše vyprodukovaly takovou hrůznou myšlenku.

Zůstala jsem osamělá, syntetická, s genetickým fondem dlouhověkosti, s chutí intenzivně prožívat každý den, a než jsem přibouchla dveře své třinácté komnaty, stačila jsem zašeptat „Za všechno díky, mami, navždy Tě budu mít ráda!“