Oplývala krásou stejně jako její slavnější kolegyně Adina Mandlová či Lída Baarová. Navíc uměla zpívat a ve 30. letech patřila k nejobsazovanějším českým herečkám (hrála tehdy v padesátce filmů). Po válce už se však Hana Vítová před kamerou objevila výjimečně a živila se vystupováním po estrádách, ale též překlady z ruštiny, angličtiny a němčiny, případně vymýšlením křížovek pro časopisy.

Jak chudinky ke štěstí přišly

Štíhlá tmavovláska s modrýma očima a hudebním talentem měla smůlu na režiséry. Ti ji totiž většinou obsazovali do rolí chudinek, které nakonec ke štěstí přijdou. Takže talent pro charakterní role mohla před kamerou prokázat jen párkrát. Například v jejím asi nejlepším snímku Noční motýl (1941), tedy dramatu o ženě, která kvůli lásce k jednomu muži spadne až na samé dno. Kritikou ceněná bývá rovněž její role ve Fričově parodii na melodramata Pytlákova schovanka (1949), v níž si Vítová vlastně utahovala ze svých raných hrdinek.

„Byla moudrá, inteligentní a nekonfliktní. Proto jsem o ní napsal knihu, abych vyvrátil nesmysly a nepravdy bulváru,“ vysvětlil Ondřej Suchý motivaci k biografii Neznámá známá Hana Vítová. V nedávno vydané knize mimo jiné popřel, že by Vítová byla matkou holčičky, kterou adoptoval herec Oldřich Nový s manželkou (Nový ale otcem dívenky Jany byl). Spekulace zřejmě vznikly z toho, že Vítová byla dítěti za kmotru a s Novým ji pojilo přátelství.

Začínala u Voskovce a Wericha

Hana Vítová se narodila před rovnými sto lety, 24. ledna 1914 v Praze jako Jana Lašková sólistovi opery Národního divadla Hanuši Laškovi a operní pěvkyni Haně. Po rodičích zdědila hudební talent, ale na konzervatoř šla jen kvůli nim (chtěla být učitelkou). Po třech letech ale utekla k divadlu. První angažmá jí nabídli v roce 1931 Voskovec a Werich, kteří jí také vymysleli umělecký pseudonym.

Krátce po nástupu do Osvobozeného divadla si Vítové všimli i filmoví tvůrci a začali ji obsazovat. Už v roce 1932 hrála ve čtyřech filmech (později i v osmi ročně), pak ale kvůli prvnímu manželovi Járovi Pospíšilovi odešla do Olomouce. Láska s pohledným zpěvákem však netrvala dlouho a po roce byla Vítová zpět v Praze. Záhy zamířila do divadla k Vlastovi Burianovi, pak do Švandova divadla a potom na jeviště k Oldřichovi Novému.

Do éry budovatelů nezapadala

Po válce se ovšem tato kráska melancholického výrazu filmařům do repertoáru nehodila – těžko si ji představit jako hrdinku budovatelských filmů. A tak se, jako řada dalších prvorepublikových herců, začala živit vystupováním v pražských kabaretech či na zájezdových estrádách. Zpívala tehdy také se slavným R. A. Dvorským poté, co byl tento šarmantní zpěvák a skladatel v roce 1956 propuštěn z komunistického vězení.

O vztahu Dvorského s Vítovou se posléze zrodila další spekulace, prý byl jejím třetím manželem. Ondřej Suchý to však ve své knize také vyvrací.

Sebevražda dvacetileté dcery

Největší tragédie zasáhla Vítovou v roce 1966, kdy se její dvacetiletá dcera Bedřiška zabila skokem z okna. Podle některých to udělala z nešťastné lásky k herci Jiřímu Suchému, což tvrdí i on. Podle jiných se na jejím psychickém stavu podepsaly rodinné poměry. Žila totiž v jednom bytě s matkou, otcem právníkem a filmovým kritikem Bedřichem Rádlem i jeho novou partnerkou.

Naposledy před kamerou se Vítová objevila v roce 1986 v televizním pořadu Ondřeje Suchého Kavárnička dříve narozených. V následujícím roce, 3. března, zemřela v Praze ve věku 73 let.

Dárek na památku:
rentgenový snímek plic
Pozoruhodnou památku na Hanu Vítovou má Ondřej Suchý. Po natáčení televizní Kavárničky dříve narozených se herečce udělalo špatně a skončila v ostravské nemocnici. Po vyšetření prý Ondřeji Suchému dala na památku rentgenový snímek svých plic, který ani nerozlepila, protože coby silná kuřačka dobře věděla, co v něm je. „V ruce držela v obálce zalepenou ruličku rentgenového snímku plic, kterou mi po straně, aby to nikdo neviděl, podala s trpkým smíchem: To je dárek pro vás, Ondřeji, vezměte si to na památku, já stejně dobře vím, co tam je... Nikdy jsem se na ten snímek nepodíval, nikdy jsem obálku nerozlepil, mám ji schovanou – na památku, jak si paní Vítová přála,“ vzpomíná Ondřej Suchý.