Malé pekárny většinou převálcovala konkurence gigantů a podivná politika státu vůči malým podnikatelům. Jak z toho ven? Upečte si vlastní housky. Je to překvapivě jednoduché – a navíc velmi, velmi zábavné.

Receptů na domácí pečivo přibývá. Jenže jedna věc je mít recept, druhá podle něj dobrou housku opravdu upéct. Dali jsme se do experimentování a zjistili, že možná ještě důležitější než kolik a čeho do toho vrazíme, je jak to tam vrazíme. Tady jsou naše praktické zkušenosti s opakovaným pečením housek podle nejjednoduššího dostupného receptu, který jsem zde nedávno popisoval.

Výchozími surovinami jsou hladká mouka, droždí a voda, pak také olej, trocha cukru, soli a kmínu. Ve skleničce od hořčice rozmícháme ve vodě asi tak lžičku cukru a po úplném rozpuštění přidáme přibližně pětinu kostky droždí, jaké se běžně prodává v potravinářských obchodech. Droždí můžeme ukusovat – prý je to zdravé na pleť a na nervy. Pekař peče housky, uždibuje kousky, že. Hlavně ale droždí rozmícháme v oslazené vodě, necháme chvíli ustát, aby se kvasinky rozkoukaly v novém prostředí, a pak nalijeme do mísy. A ještě tam přidáme několik polévkových lžic oleje.

Základ je správné těsto

A teď přijde to nejdůležitější: správně namíchané a uhnětené těsto. Přisypáváme mouku a mícháme tak, aby vznikla hmota, která neteče, ale má tendenci aspoň chvíli podržet tvar. Pokud totiž bude těsto příliš tekuté, plyny, které se uvolňují při kynutí, z něj vzápětí uniknou v podobě bublin. Nenakyne, housky v troubě nezvětší objem a výsledkem budou tvrdé placky chutí připomínající křupavé houskové kostky do polévky...

Dobře uhnětené těsto přikryjeme utěrkou a dáme na chladné místo, což je dnes ve většině domácností lednice. Tam necháme alespoň přes noc. Pokud jsme pracovali správně, bude mít hmota druhý den aspoň dvojnásobný objem. Pověrčiví pekaři tvrdí, že na těsto se při kynutí nemá koukat, ani jinak ho vyrušovat.

Vykynuté těsto uhněteme druhý den do koule rukama namočenýma v mouce, abychom se k němu nepřilepili. Rozdělíme na menší části a z nich na válu nebo ploché míse s moukou uválíme válečky. Z těch pak spleteme housky – jedna může být upletená ze dvou nebo tří pramenů. Při porcování těsta, válení a vytváření housek musíme počítat s tím, že hmota v troubě dál zvětší objem: nejen, že válečky nemusí být moc velké, ale housky by měly být v troubě dál od sebe, jinak splynou navzájem. Nakonec je štětečkem potřeme slaným roztokem, posolíme a posypeme kmínem.

Pečení je fakt radost

Pečení je druhá klíčová operace celého procesu. Housky dáme na plech, který jsme předem dobře vytřeli olejem, jinak se k němu připečou a nejspíš i naspodu připálí. Začínáme ve studené troubě (žádné předehřívání) a nastavíme nízký výkon. Zejména tam, kde je zemní plyn, který má velkou výhřevnost, je třeba toto pravidlo úzkostlivě dodržovat. Těsto totiž v troubě dál zvětšuje objem – nejde o to je usmažit, ale v podstatě dokynout. Housky jsou hotové, když mají tvrdý povrch a jen lehce nazlátlou barvu. Bonusem přípravy pečení i podávání je nádherná vůně evokující časy našich prababiček. Slovutná česká kuchařka Magdalena Rettigová by měla radost.

Pečení je zábavná alchymie, kterou můžeme různě vylepšovat (sezam nebo mák místo kmínu, různé přídavky do těsta, povrchová úprava...). Finančně rozhodně ušetříte (z balíčku mouky byste nakrmili regiment) a není ani tak časově náročné, jak se na první pohled zdá: ty nejdelší fáze (kynutí, pečení) se odehrávají bez naší přímé účasti. A ty ostatní nejsou možná o moc delší než vystávání ve frontách u pokladen. Ale rozhodně se při nich mnohem víc pobavíte než v supermarketu.

Další články autora na www.novakoviny.eu