Dětská obrna patřila k nejvážnějším dětským nemocem první poloviny dvacátého století. Její epidemie zmrzačily spousty dětí, některým způsobily trvalé ochrnutí nebo smrt. Díky účinnému očkování byla ve světě téměř vymýcena. Jen málokdo zná ale jméno amerického bakteriologa Jonase Edwarda Salka, který přesně před 60 lety, 26. března 1953, oznámil klíčový objev vakcíny proti této nebezpečné virové nemoci.

Dětská obrna, či poliomyelitida, se dnes ve světě téměř nevyskytuje, ale na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla situace úplně jiná. Infekční původ choroby byl prokázán v roce 1908. Dramatický nárůst případů tohoto onemocnění byl charakteristický hlavně ve městech, a to v letních měsících. Chorobou, která postihuje zejména malé děti, onemocněl i ve věku 39 let pozdější americký prezident Franklin Delano Roosevelt.

Spása pro miliony dětí

Ve své mírné formě se nemoc projevuje zvýšenou teplotou, nevolností, bolestí břicha a zvracením. Pacient se v těchto případech vyléčí bez trvalých následků. Těžší a v minulosti velmi častá forma nemoci zasahuje centrální nervový systém a dochází k ochrnutí nejčastěji dolních končetin a trvalým následkům do konce života. Virové onemocnění se přenáší kontaminovaným jídlem, pitnou vodou a výkaly, objevily se i případy kapénkového způsobu nákazy.

Situace byla dříve kritická zejména v USA, kde bylo například jen za rok 1952 ohlášeno 58 tisíc nových případů obrny. Ještě v roce 1974 žilo ve Spojených státech 254 tisíc osob paralyzovaných touto obrnou. V Československu bylo koncem padesátých let dvacátého století hlášeno v průměru 600 onemocnění a 50 úmrtí ročně.

Doktor Salk se na vývoji vakcíny proti obrně podílel několik let a v roce 1953 svůj epochální objev zveřejnil v malém lékařském časopise. Na testování vakcíny se podílelo přes 20 tisíc lékařů a 220 tisíc dobrovolníků. Preparát získal licenci 12. dubna 1955 a v USA byl tento den téměř "národním svátkem". V následujících letech byl naočkován miliónům dětí po celém světě a zasloužil se o zásadní snížení výskytu těžké choroby.

Salk připravil takzvanou "mrtvou" inaktivovanou parenterální vakcínu. Již v roce 1955 představil americký profesor Albert Sabin jednodušší, takzvanou "živou" perorální vakcínu. Salkova metoda měla tehdy nižší výskyt nežádoucích účinků, ale také o něco nižší účinek. Sabinova vakcína poskytla vyšší míru ochrany organismu, ale nedala se úplně vyloučit hrozba opětovného napadení a poškození nervového systému. Mezi oběma lékaři panoval nepřátelský vztah. Výzkumy prokázaly, že Sabinova metoda byla vhodnější k použití spíše v oblastech, kde byla dětská obrna endemická. Od roku 2000 je v USA používána jen Salkova metoda.

Československo jako vzor

Svůj objev si Salk nedal patentovat a poskytl ho k volnému šíření. Tento krok zdůvodnil tím, že nechat si patentovat lék proti obrně by bylo stejné jako "nechat si patentovat slunce". Časopis Time ho roku 1998 zařadil mezi 100 nejdůležitějších osobností 20. století. Salk byl také autorem řady vědeckých lékařských publikací a v posledních letech se věnoval zejména hledání léku proti nové zhoubné chorobě lidstva AIDS a zemřel 23. června 1995 ve věku osmdesáti let.

V roce 1959 bylo v Československu zahájeno pravidelné očkování dětí proti TBC, záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, pravým neštovicím a dětské obrně. Československo bylo tehdy dokonce dáváno za vzor v povinném očkování. Bylo totiž jedním z prvních států na světě, kde po zavedení celoplošné vakcinace v roce 1960 přenosná dětská obrna vymizela. Proti dětské přenosné obrně je v současnosti každoročně očkováno více než 98 procent dětí. Po celou dobu se u nás používá očkování Sabinovou metodou.

V Evropě byla obrna vymýcena v roce 2002 a v nyní se vyskytuje pouze v Pákistánu, Afghánistánu a několika afrických státech. Očkování dětí v postižených oblastech zajišťuje Dětský fond OSN (UNICEF).