Mám strach, maminko
Ilustrační foto: Freepik

Měl jsem možnost náhodně potkat a na malou chvíli hovořit s maminkou postiženého syna upoutaného na invalidním vozíku. Také jsem mluvil i s ním. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem se rozhodl o tom napsat. Článek jsem nazval: Mám strach, maminko.

Netoužím řídit dopravní letadlo, netoužím být ředitel podniku, netoužím být kapitánem zaoceánské lodi, netoužím být astronautem, ani olympijským vítězem.

Jenom bych chtěl, strašně bych to chtěl a moc po tom toužím, jenom si přeji udělat pár kroků, sednout si ke stolu a třeba si ukrojit krajíc chleba.
Vstát a zvednout se z toho zatraceného vozíku, kterému nakonec vděčím za to, že mi nahrazuje nohy. Vstát, jít a žít.

Pane Bože, chci něco tak velkého, že mi to nemůžeš dát? Jsem jenom člověk, obyčejný kluk, který chce dělat normální běžné věci. Chci si stoupnout a jít. Chci si lehnout a zase vstát, chci se napít, chci si dojít na toaletu, chci jít do divadla, číst, psát, hrát na kytaru, zpívat, chci se milovat, mít děti. Je na tom něco divného? Pohladit svoji holku po vlasech, držet jí za ruku a cítit její lásku a doteky. Je na tom něco divného?

Ano. Chybí mi láska. Chůze, čtení. Na to je tady máma. To jsou moje ruce, nohy a pusa. Na všechno je sama. Ví, jak moc bych to všechno chtěl. Rád bych jí pomohl, ale jak? Ona se snaží, snaží se do morku kostí, pomáhá mi, ale víc už nedokáže. Ty obyčejné, jednoduché věci prostě nejdou. Musíme je obcházet, nahrazovat. Hledáme, zkoušíme. Jeden den bez mámy? To ne. To nemůžu.

„Mám strach, moje milá maminko.“
„Já se také bojím, můj milovaný. Jednou to ale přijde. Musí.“

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
17 komentářů
Ludmila Černá
Smutné a poučné. Važme si toho, co máme. Protože co je pro nás samozřejmost, kterou nevnímáme, je pro někoho jiného nesplnitelné přání.
Marie Měchurová
Naše neteř má postiženého syna. Je na vozíku, při porodu došlo k něčemu špatnému. Musela obětovat i svoje vzdělání a vzít méně náročné povolání. Naštěstí mozek je v pořádku. Našel si zaměstnání - v počítačových hrách, než jdou do prodeje, hledá chyby a nepřesnosti. Takové postižení ovlivní chod celé rodiny.
Marie Seitlová
Je to smutný příběh, matky jsou mnohdy unavené, ale ony to zvládnou. Ale je třeba si uvědomit, že je tu pomoc. Mám kamarádku, která má takového vnuka, všichni se starali, ale je třeba kvalifikovaná pomoc. Na to je úžasné PARAPLE. Tento kluk se v něm naučil mnohé, dnes dokonce řídí auto a jezdí za takovými pacienty a rádi jim, co dělat, jak si pomoci, osamostatnit se, na co mají nárok. Tím se ulehčí pomoc mamince.
Jan Zelenka
Silný článek. Díky!
Olga Škopánová
Rovněž i nehendikepovaní lidé by se Boha mohli ptát Proč mi umřelo dítě? Proč moji rodiče odešli tak brzo? Proč si mi Bože nedopřál stát se matkou či otcem? Proč zrovna já musím bojovat s rakovinou či jinou vážnou nemocí? Proč někdo umře ve 30 a jiný v 90 letech? Otázek bez konce a bez odpovědí. Proto musíme žít naše životy takové jaké jsou a snažit se poprat s tím co nám osud nadělí.
Jiří Dostal
:-) Cítím s těmi, kdo si podobně fandí a vzdychají nade mnou... :-)
Zdeněk Pokorný
Krásně, dojemně napsáno.
Zdeňku, netradiční zpracování tématu. Mnoho let jsem se se zdravotně postiženými stýkala a sdílela jejich nelehké osudy. Vážím si jich o to více, že nezatrpkli vůči nám, relativně zdravým ... Velice děkuji.
Soňa Prachfeldová
Smutné, dojemné, silné.
Anna Potůčková
Smutný článek. Mnohdy si opravdu ani neuvědomujeme, že leccos není samozřejmost. Mít zdravé ruce, nohy a v pořádku všechny smysly. Až když člověk vidí jiného třeba právě na tom vozíčku nám mnohým dojde, jak velké štěstí a dar máme.
Zdenka Soukupová
Moc smutné, v mnoha případech bohužel realita. O to víc si vážím toho, že zatím téměř všechno můžu... Je to opravdu k zamyšlení, jak píše Šárka.
Jitka Caklová
Je to těžké, stejný strach má i můj manžel, ač ve věku 83 let ♥
Šárka Bayerová
Smysluplné zamyšlení pro všechny. Děkuji.
Zuzana Zajícová
... nevím co napsat... tak snad, děkuji...
Michaela Přibová
Smutné, člověku až srdce bolí.
Ingrid Hřebíčková
Moc smutné.
Elena Valeriánová
Přečetla jsem si Váš článek a pláču. Dojemná a tak pravdivá slova. Pláču, protože to velmi dobře znám. Máme v rodině stejný případ. 34 let na vozíčku a ano, nejdůležitější člověk na světe je pro něj máma, nechci ani domýšlet kdyby ... Nikdy si nepostěžovala, jak je to pro ni těžké, ani slovíčko, ba co víc rozdává dobrou náladu a podá pomocnou ruku každému. Nejsilnější člověk na světe, já vím jedna z mnoha ... Děkuji za Vaše slova.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše