Teď je všechno bílé. Často se koukám do okna a tam je sníh taky, i na zahrádce je ho plno. Chodím tam po vyhrabané cestičce, do toho hlubokého se mi nechce. Nosím teplou zimní bundu, co jsem dostala k narozeninám. Je příjemná, hřeje mě a neškrtí.

V neděli psal Valda s paničkou, jestli chceme jít s nimi zase do lesa. Chtěli jsme. Oni u nás stejně měli jeden zapomenutý vánoční dárek a taky ještě lyže po paničce, které má dostat Ema. Všechno jsme to vzali s sebou, i bramboračku a palačinky, co přichystala panička k obědu, a šli jsme pak s nimi na procházku. Tam teda bylo sněhu, ještě víc než u nás.

Kolem nás se proháněli rodiny běžkařů i s dětmi, i starší paní na lyžích nebo s hůlkami, sportovci běhali, dokonce někteří se v tom sněhu prodírali na horském kole.

My s Valdou jsme šli v koleji a pořád jsme očichávali, kdo tam asi byl před námi. A co tam bylo pejsků, hodně! Byli malí, jako my s Valdou, ale i velcí, potkali jsme i pár starších. Jeden starý pejsek šel hodně pomalu, brodil se sněhem, trochu kulhal, ale vypadal, že se mu v tom bílém lese líbí. Nám se tam taky líbilo, moc.

Když jsme byli z lesa venku, museli jsme dávat pozor, abychom nešli po nasoleném chodníku a pro jistotu nám Valdova panička pěkně vymyla tlapky ve vaně a mě ještě trochu vyfénovala. Kabátky nám pověsila, aby oschly a pak nám dala psí dobroty, že jsme to v tom lese zvládli. On to byl prý v lednu nejstudenější den.