Moje první láska se jmenovala Maruška, měla copy a oči jako dvě černé díry – vtáhly mě a už nepustily. Jenže tehdy nebyly ty sociální sítě, do kterých dnes mladí loví, takže když jsem jí chtěl napsat, musel jsem vzít papír, tužku a doufat, že pošťák nebude mít špatnou náladu. A on tehdy neměl, psaníčko bylo doručeno a konalo se první rande. No, rande tehdy znamenalo procházku kolem rybníka a limonádu, či později jedno pivko v hospodě. Bylo to krásné, ale krátké.

Brzy jsem se zamiloval znovu. Do motorky. Moje první, stará Jawa, měla víc nálad než tchyně. Když jsem ji koupil, myslel jsem si, že jsem král silnic. Vyrazil jsem na návsi, všichni koukali, já se tvářil jako James Dean… a pak jsem zjistil, že jsem zapomněl sundat stojánek. Motorka se vzpříčila, já letěl přes řídítka a skončil v sousedovic plotě. Trocha šrámů, ale jinak naštěstí vše v pořádku. Tedy kromě motorky. Trvalo pár týdnů, než jsem ji dal dohromady. A pak už jsem byl opatrnější. Byla to moje milovaná Jawa, moje svoboda.

Přišel nástup do práce. A to byla kapitola sama pro sebe. Dneska se mladí bojí, že jim v kanceláři dojde káva. My jsme se báli, že nám dojde seno pro krávy. Dodnes vzpomínám na Frantu. To byl věčný vtipálek. Jednou jsme opravovali traktor a Franta povídá: „Neboj, já to mám pod kontrolou!“ A jen to dořekl, traktor se rozjel z kopce přímo k rybníku. Franta běžel za ním a křičel: „To je v plánu! To je v plánu!“ No, nebylo. Traktor skončil po nárazu v rákosí, Franta v bahně. Od té doby jsme mu říkali „Inženýr pro vodní stroje“. Kupodivu ho tehdy nevyhodili ze zaměstnání, měli jsme šéfa, který byl občas pruďas, ale jinak férový chlap. 

A víte, co je na tom všem nejlepší? Že jsme to přežili bez mobilů, bez internetu a bez toho, aby nám někdo říkal, kolik kroků máme dneska nachodit. Prostě jsme žili. A když se dneska podívám na ty chytré telefony, říkám si: „Jo, chytré jsou, ale jestli byly ty naše časy hloupé, tak ať žiju v hlouposti navždy.“