Po ošetření tátu nakládali do sanitky. Lékař pouze řekl, abych ráno zavolal. Díval se mi při tom do očí a já, mu rozuměl.

Druhý den ráno, zazvonil telefon: „To je pan Dvořák? Tady nemocnice Kolín. Váš otec se probral, ale je dezorientovaný, mluví z cesty. A také se po vás pořád ptá.“
V nemocnici okamžitě běžím za sestrou.
„Tak co? Jak je otci?“
„Je při vědomí, ale nechápu to. Pořád chce nějaké knihy a slovníky, že musí něco psát. Zdá se mi takový popletený.“
Když jsem se vrátil domů, všichni se na mě nedočkavě vrhli: „Co je s dědou? Jak mu je?“
„Dobře, je v pořádku!“
„Ale vždyť říkali, jak je dezorientovaný!“
„Chtěl po sestře rusko-německý slovník, že nebude v nemocnici jen tak ležet a potřebuje pracovat. Prostě sestřička nechápala, že by mohl chtít devadesátiletý děda opravdu slovník.“
Všichni se začali smát. Moc dobře jsme všichni věděli, že můj táta strašně rád čte a překládá. A to byla známka, že je naprosto v pořádku.
Slovník jsem mu nazítří dovezl a za týden ho propustili domů.
Dožil se sta let.

Vyprávění podle skutečné události, akorát jsem změnil jména