Vyměním ji!
Sedím v křesle, dívám se na ní, před sebou mám skleničku. Přemýšlím a popíjím. Nejsem žádný mladík, ale už je stará, klidně ji vyměním. Nebojím se, ještě na to stačím.
Jo, je stará. Chlapi by řekli: „Ten spodek je hroznej.“ Já si, ale myslím, že spodek by šel, ale stejně ji vyměním.
Bude to asi strašný. Zepředu je docela hezká, ale zezadu? Je po babičce.
Neustoupím. Říká se, že život je změna.
„Hele Maruš, co kdybychom tu skříň po babičce vyhodili a koupili novou. Odstěhuju to sám. Jsem přeci ještě chlap? Né?“


Dárek
Dnes jsi mi dala dárek. Klíče. Klíče od svého bytu, od svých dveří, od svého království. Jak můžeš být tak krutá a vzít mi svobodu?!


Jé, on se taky dívá...
Je hezkej, líbí se mi. Nikde nikdo, ještě se za ním ohlédnu.
Ten by se mi líbil. Sluší mu to. Takovej vysokej, statnej. Honem se ohlédnu. Jé, on se taky dívá a vrací se ke mně.
„HAF!“
„HAF! HAF!“
A oba zastříhali ušima a zavrtěli ocásky.


Maminka
„Kde je maminka?“
„V nemocnici.“
„Je nemocná?“
„Jó, až jí pustí, budu mít bratříčka.“


Domácí harmonie
„Jak to máš rád? Mám být dole nebo nahoře?“ zeptala se nejistě roleta.