Každoročně touto dobou dochází v naší, převážně ateistické společnosti, k zajímavému úkazu, kterým je mobilizace bojovníků za „České Vánoce“. V duchu hesla „Kdo za pravdu hoří!“ povstávají tito noví bojovníci proti nebohému Santa Clausovi, nepříteli a przniteli všeho, co považovali za českosvaté.

Protože historie se neopakuje, ale rýmuje, jak praví klasik (Mark Twain), nabízí se srovnání s dobou nedávno či dávno minulou, záleží na tom, zda patříme k pamětníkům, nebo k pouhým „současníkům.“ Tehdy to ovšem byl nebohý Ježíšek, o kterém se nesmělo, a co bylo ještě horší, ani neslušelo mluvit! Nicméně je zde, to musím přiznat, jeden velký rozdíl. Ježíška zakazovala tehdejší státní moc a proti Santovi nyní brojí svobodně sám lid.

Musíme si tedy položit otázku, co to vůbec jsou, ty České Vánoce?

Má odpověď nebude populární. České Vánoce jsou v obecné rovině láskyplný paskvil. Čest výjimkám. Paskvil, který se skládá z postavy fyzicky nedefinovatelného Ježíška jako dárce, lépe řečeno s Cimrmannem pouhého donašeče dárků, z návštěv blízkých a příbuzných a sledování pohádek.

Záměrně neuvádím úklid a konzumaci příslušného dobrého jídla a pití, to by bylo klišé a stejně si myslím, že už se ve většině rodin od toho přehnaného uklízení, přejídání a přepíjení dávno upustilo. Pokud ne, je to ještě horší, než jsem si myslela.

Samozřejmě jsou rodiny a není jich málo, co pohádky tolik nesledují a vánoční svátky využijí k pobytu na horách a sportu. Přesto se tím dostáváme k jádru pudla. Veškeré svátky, představují pro většinu Čechů hlavně dny volna, ať už je prožijí jakkoliv. Vánoce, Velikonoce a další církevní svátky, nejsou samozřejmě výjimkou.

Bohužel, nejvášnivějšími bojovníky za Ježíška jsou právě ti, co vykřikují, jak nenávidí náboženství. Vánoce jsou přitom jedině a pouze o narození Ježíše Krista a křesťané je tak slaví jako svátky naděje a vůbec neřeší, kdo přináší dárky. Je paradoxem, že Ježíšek nosí dárky snad vlastně jen v ateistickém Česku a na jihu Německa. V dalších křesťanských zemích jsou dárci různí: Již zmiňovaný chudák Santa Claus v USA, kam přišel z Finska, děda Mráz v Rusku, Pére Noel ve Francii, Father Chrismas v Anglii, vousatý skřítek Julenissen v Norsku, Mikuláš v Polsku a dokonce čarodějnice Befana v přísně katolické Itálii, a tak bychom mohli pokračovat.

Je kruté říci celou nahou pravdu, že ty naše slavné české Vánoce, pokud neobsahují ten hlavní křesťanský motiv zrození a naděje, jsou bohužel poněkud  vyprázdněné. Takže je logické, když nám bylo „ vzato nebe“, že nastává nutkavá potřeba tu prázdnotu něčím vyplnit.

Svědčí o tom až ta zvrácená obliba pohádek, a to nejen o Vánocích, ale i o Velikonocích a státních svátcích. Vezměte rozum do hrsti a zeptejte se spolu se mnou: 

Co to proboha s námi je? Proč Česká televize již léta reaguje na všechny svátky vysíláním pohádek a lidé na to slyší, lépe řečeno vidí? Proč slavíme narození a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, příchod Cyrila a Metoděje na Moravu, upálení Jana Husa, vznik naší republiky, stejně jako vítězství nad fašismem nebo komunismem sledováním pohádek? To přece nedává žádný smysl.

Pro úplnost uvádím, že v daném případně ještě můžeme pochopit vysílání pohádek klasických, z nichž některé mají morální nebo vlastenecký náboj, ale ta plejáda slátanin, pohádek za každou cenu, takových těch pseudopohádek s Jiřinkou v hlavní roli, to je ovšem peklo.

Pokud jsme celý život prožili jako ateisté, těžko křesťanskému dogma o narození a zmrtvýchvstání uvěříme. Ale zkusme vzít Vánoce jako symbol víry v lepší příští a v adventním čase se zamyslet, co pro nás tyto svátky znamenají. Zapálit si svíčku na adventním věnci každou příslušnou neděli při sledování adventních koncertů a poslat alespoň minimální příspěvek potřebným, je povznášející pocit, to potvrdí každý, kdo tak činí pravidelně.

A na Štědrý den se těšme z naděje, kterou vždy přináší narozené dítě a zamysleme se nad tím, že pokud jsou tyto svátky slaveny už téměř 2000 let, tak to asi pro naší společnost něco znamená. A buďme tedy shovívaví k Santovi, který je pouze  jedním z mnoha donašečů dárků a vůbec nás neohrožuje.

A pokud už budeme odpočívat u televize, zkusme si pustit namísto sice krásné, ale stokrát omleté pohádky o pyšné nebo zlatohvězdné princezně třeba některý z mnoha filmů s biblickou tématikou. Bible je kniha knih, nejslavnější a nejvíce překládaná kniha na světě, nemusíte věřit v boží existenci, abyste ocenili ty nádherné biblické příběhy.... Většina z nich jsou filmy skvěle natočené, od renomovaných režisérů a s dobrými herci.

Prostě zkusme zaplnit tu televizní potřebu duše o Vánocích něčím klasickým, ušlechtilým a s prominutím „ k věci“, než pohádkou : 

„O princezně , která ráda louskala oříšky.....“

Takže  posílám vám Betlémskou hvězdu (vyfoceno v Chrámu Narození Páně v Betlémě v roce 2015) a přeji krásný adventní a vánoční čas  a v roce 2026 jen samé dobré zprávy.