Zajímá vás, jak se vařilo za první republiky, před sto a více lety, či dokonce za dob zřejmě nejslavnější české kuchařky a národní buditelky Magdaleny Dobromily Rettigové? Právě o tom pojednává gastronomický seriál Jak vařily naše prababičky, v němž uvádíme zajímavé historické recepty. Pojďme se podívat na další z nich.

Supermarkety se svým laciným předpékaným pečivem zlikvidovaly většinu malých pekáren – a dnes hřeší na to, že zůstaly bez konkurence. Gumové nebo zkamenělé housky, jindy zase rozpékané nejméně dvakrát, chleba chutí i konzistencí podobný polystyrénu... Mnozí lidé to řeší elektrickými domácími pekárnami, což sice při troše experimentování může mít zajímavé výsledky, ale výrobkům malé venkovské pekárny se to stále nevyrovná. Pojďme se tedy podívat, jak chléb pekly hospodyně v časech, kdy se všechno dělalo doma. Asi to nepůjde napodobit do důsledků (třeba skutečnou pec má dnes už málokdo), přesto se tu nějaká inspirace pro případné pekařské kutily jistě najde.

Pro výrobu domácího chleba se doporučuje žitná mouka. Za pomoci vlažné vody z ní vyrobíme řídké těsto, do něhož přidáme sůl a kmín. Pak nádobu s těstem přikryjeme hustší látkou (utěrkou) a dáme přes noc stát na teplé místo. Tak do rána vznikne vykynutý kvásek. K němu přidáme další mouku a mísíme tak dlouho, dokud se nepřestane lepit. Pak ho na povrchu poprášíme moukou, znovu přikryjeme a necháme kynout další dvě hodiny.

Pomoučíme vál a na něm z těsta vyválíme bochníky. Ty opět posypeme moukou, dáme do ošatky a necháme dokynout. Poté bochníky dáme na lopatu, ostříkáme vodou a sázíme do dobře vyhřáté pece. Pečení trvá asi půldruhé hodiny, přitom chléb občas zase stříkáme. Po vyjmutí z pece jej dáme na ošatky vychladnout.

Důležitá je správná teplota pece. Pozná se podle toho, že špetka mouky v ní okamžitě nevzplane, ale teprve po chvíli začne doutnat. Příliš horká pec vede k tomu, že dutiny v těstě se rychle rozpínají, plyn a pára unikne a chléb takzvaně opadne: je plný trhlin, má odtrženou kůru a není vyklenutý, ale sražený.