Puccini na opeře pracoval několik let, přičemž její námět, francouzskou hru Victoriena Sardoua, průběžně opouštěl a zase se k ní vracel. Když ale operu dokončil, a ta si v lednu 1900 odbyla svou premiéru v římském Teatro Constanzi, kritici se k ní postavili zády a nepříznivě se k ní vyjádřili také mnozí Pucciniho hudební kolegové. Všechny kritické hlasy ale přehlušila obrovská odezva od obecenstva, které si příběh slavné zpěvačky Toscy a malíře Cavaradossiho zamilovalo. Postupem času ale došlo Pucciniho mistrovství ocenění i mezi odborníky. Tosca je dnes považovaná za mistrovské propojení dramatického příběhu s hudbou, kdy se obě roviny ovlivňují natolik, až splývají v jeden dokonale fungující celek.

 

A ve Státní opeře je možné zhlédnout inscenaci, která využívá legendární scénografii Josefa Svobody z roku 1947. Tehdy ani ne šestadvacetiletý Svoboda vytvořil návrh kulis pod časovým tlakem (některé historky tvrdí, že dokonce během jedné noci), přesto se staly uměleckou událostí. Scéna využívající prvky barokní architektury a optické iluze patřila k nejvýznamnějším poválečným scénografickým počinům.

 

Vy ji můžete zhlédnout ve Státní opeře tento rok ještě dvakrát, a to 13. a 19. listopadu. V hlavních rolích se představí čerstvá držitelka Thálie Petra Alvarez Šimková a brazilský tenorista Attala Ayan. Přijďte se i vy přesvědčit, proč Tosca dojímá diváky už více než sto let!

 

Více informací najdete na tomto místě.